ČÁST 2
Dveře výtahu se s tichým syknutím otevřely ve třetím patře a já mechanicky vystoupil do ticha chodby. Moje mysl byla v naprostém chaosu. Sotva jsem v sobě stihl utlumit palčivou hrůzu a ponížení z toho, co se před malou chvílí odehrálo v té temné uličce, Natálie už nekompromisně žádala víc. Došel jsem ke své kóji a s roztřesenými prsty se přihlásil k počítači, zoufale se snažíc předstírat, že jsem jen obyčejný zaměstnanec dokončující svou práci. V kapse mi však znovu naléhavě zahučel telefon.
„Jdi do obchodu s potravinami, dva bloky na sever. Přines mi okurku. Tu největší, jakou najdeš. Ať tě nikdo, koho znáš, nevidí a počkej s ní ve skladu na další instrukce.“
Zíral jsem na svítící displej a ucítil, jak se mi žaludek sevřel do ledové spirály. Tohle už nebyly jen bizarní úkoly, psychický tlak se stupňoval s každou další zprávou. Neměl jsem ale na výběr. Hrozba, že Natálie zničí mou kariéru i celý můj život, nade mnou visela jako nabroušená gilotina. Popadl jsem sako a vyklouzl zadním požárním schodištěm, abych se vyhnul hlavní recepci s bezpečnostními kamerami.
Ostré odpolední slunce mě po dlouhých hodinách pod zářivkami bodalo do očí. Kráčel jsem rychle s hlavou skloněnou a s každým krokem jsem cítil těžkou úzkost. Když se přede mnou s tichým šumem otevřely automatické dveře supermarketu, uvnitř mě přivítal chladný, pronikavě osvětlený prostor. S bušícím srdcem jsem zamířil k regálům s ovocem a zeleninou. Prsty jsem nervózně přejížděl po vystavených plodech, dokud jsem nenašel jeden, který přesně odpovídal jejím požadavkům, dlouhý, masivní a dokonale pevný. Rychle jsem zaplatil hotovostí, abych za sebou nezanechal žádnou digitální stopu a spěchal zpátky do firemní budovy.
Skončil jsem v malém firemním skladu v přízemí, schovaný v polotmě mezi stohy krabic s papíry do tiskáren a čisticími prostředky. Zelený plod v mé ruce působil v tom sterilním prostředí nepatřičně a obscénně. Telefon v kapse znovu zavibroval.
„Teď ji namaž. V té plechové skříňce za tebou je černý toner do tiskárny.“
Otočil jsem se a ve slabém světle tápal prsty uvnitř skříně, dokud jsem nenahmatal plastovou nádobku. Když jsem odšrouboval víčko a vysypal si trochu jemného černého prášku do dlaně, na kůži mě zastudil jeho suchý, drsný povrch. S narůstajícím strachem jsem okurku důkladně pokryl černým povlakem a s vytřeštěnýma očima čekal na nevyhnutelné.
„Zasuň ji celou dovnitř. Chci vidět důkaz.“
Zavřel jsem oči a pokusil se zklidnit dech. Špička studeného, tvrdého plodu se přitiskla k mému řitnímu otvoru. Pomalu jsem zatlačil a ucítil, jak se svaly, které nikdy nebyly vystaveny takovému tlaku, začínají bolestivě napínat. Prostorem skladu se ozvalo mé tiché, ubohé zakňourání, jak mě v těle pálil ostrý, nepřirozený tlak. Tlačil jsem dál, centimetr po mučivém centimetru, dokud s posledním těžkým povzdechem celá ta masivní věc nezmizela uvnitř mě. Ta náhlá, obrovská plnost mě naprosto paralyzovala. Bylo to cizí, těžké a hluboce násilné.
Displej se znovu rozsvítil. „Udělej fotku. Hned.“
S nesmírnou opatrností jsem sáhl po svém mobilním telefonu a druhou rukou jsem rozevřel svůj plně zaplněný zadní otvor, ze kterého vykoukl konec té černé věci. Vyfotil jsem rychlé selfie, na kterém bylo vše jasně patrné a odeslal snímek Natálii.
„Dobře. Teď se vrať ke svému stolu. Chci fotku každých pět minut jako důkaz, že je pořád na svém místě.“
Když jsem opouštěl sklad, každý krok pro mě byl čistým utrpením. Bylo neskonale ponižující procházet kolem kanceláří s vědomím, co přesně mám v sobě schované a přitom se snažit tvářit jako profesionál. Pomalu s nepřirozeně vzpřímeným držením těla jsem se dokymácel ke svému stolu. Po pěti minutách přišla další zpráva.
„Bolelo to?“ „Ano,“ odepsal jsem s absolutní upřímností. „Hrozně moc.“ „Dobře. To je součást tvé lekce.“
Čas přestal existovat. Každých pět minut jsem s třesoucíma se rukama pořizoval další fotku, zatímco ten tupý, neustálý tlak ve mně začínal pomalu pulzovat.
„Vstaň. Projdi se kolem open space.“
Poslechl jsem jako naprogramovaný stroj. Při každém kroku jsem vnímal, jak se předmět uvnitř mě pohybuje, a obličej mi hořel nesnesitelnou hanbou při představě, že by se o tom nějaký z mých kolegů dozvěděl. Poslal jsem další důkaz. Když jsem se konečně mohl znovu posadit, telefon mi v dlani oznámil poslední fázi.
„Nech si ji tam ještě třicet minut. Pak ji můžeš vytáhnout.“
Třicet minut. Ještě půl hodiny s tou věcí v mých útrobách. Zhluboka jsem dýchal a snažil se uklidnit splašené nervy. Celé to bylo naprosté šílenství, ale hluboko pod vrstvami ponížení a strachu se začala ozývat matoucí, temná vlna vzrušení z té absolutní, slepé poslušnosti. Sledoval jsem digitální hodiny na monitoru. Dvacet pět minut. Dvacet. Tlak se pomalu měnil v tupou, pulzující přítomnost, na kterou jsem si k vlastnímu zděšení začínal zvykat. Vtom telefon na klávesnici ostře zavibroval, až jsem sebou trhl.
„Přijď do zasedací místnosti vedení. Hned.“
Strohé, chladné zadání. Žádné vysvětlení. Srdce mi bušilo do žeber, když jsem se rozhlédl po ztichlém patře. Pracovní doba už dávno skončila, úklidová služba ještě nedorazila a prostor kolem mě byl lidsky prázdný, oživený jen tichým hučením klimatizace a blikáním opuštěných monitorů.
Opatrně jsem vstal, přičemž se předmět ve mně těžce posunul. Cesta k zasedačce mi připadala nekonečná, každý krok mi do těla vysílal nepříjemné záškuby bolesti. U dveří z mléčného skla jsem na vteřinu strnul, ruka se mi třásla na klice. Co mě čeká uvnitř?
Místnost byla ponořená do šera, žaluzie byly stažené. Uprostřed masivního stolu z tmavého dřeva ležel osamocený malý tetovací stroj, jehož plastové tělo se matně lesklo v tlumeném světle z chodby. Natalie zde nebyla. Ale vteřinu nato se z reproduktoru mého telefonu ozval její ledový, vyrovnaný hlas, jako by mi stála přímo za zády.
„Petře. Celý večer jsem tě sledovala přes bezpečnostní kamery.“
Pomalu jsem otočil hlavu ke stropu a pohlédl do temných rohů, kde byly namontované objektivy. Samozřejmě. Jak jsem mohl být tak naivní. Viděla všechno, mé ponížení ve skladu, mou trnitou cestu zpátky ke stolu i každý můj zoufalý pohled. Sledovala každou vteřinu mého podrobení. „Viděla jsem, jak ses pohyboval s tou věcí v sobě,“ pokračoval její tichý, rozvážný hlas z reproduktoru. „Viděla jsem, jak ses zoufale snažil skrýt to, co se s tebou děje. A viděla jsem ten výraz ve tvé tváři, když ses ve skladu neovládl, jak sis to nedokázal odpustit a v hloubi duše si to užíval, i když se sám sobě hnusíš.“
Do očí mi vyhrkly horké slzy studu. Už nebylo kam utéct, nebylo co zapírat. Byla svědkem mé naprosté nahoty a vnitřního rozkladu. „Teď vezmi ten tetovací stroj,“ přikázala.
Prsty se mi nekontrolovatelně třásly, když jsem sevřel těžké, kovové tělo tetovacího strojku. Přístroj mi v dlani připadal masivní, jako by v sobě koncentroval veškerou její absolutní moc nade mnou.
„Stáhni si kalhoty a trenýrky,“ zaznělo z telefonu.
S trhanými pohyby jsem si rozepnul pásek a nechal látku i spodní prádlo spadnout na zem. Zůstal jsem stát úplně nahý, přičemž mi z těla stále obscénně vyčníval konec černým práškem potřeného plodu. Chladný vzduch z klimatizace mě udeřil do odhalené kůže a já se otřásl.
„Vytáhni ji ven.“
Pomalu, s bolestivým zašklebením jsem okurku z těla vytáhl. Pocit náhlého, prázdného uvolnění doprovázela tupá bolest. Okurka s tichým, těžkým žuchnutím dopadla na vyleštěnou podlahu zasedačky, kde v tom šeru vypadala neuvěřitelně uboze a zvráceně.
„Teď zapni strojek a přiloži kmitající jehlu ke kůži svého penisu,“ pokračovala Natalie se zlověstným klidem. „Chci, abys pevně přitlačil. Vytetuješ tam celé mé jméno.“
Stiskl jsem spínač. Místností se rozeznělo ostré, bzučivé vrčení motorku. Přiložil jsem hrot s kmitající jehlou k té nejcitlivější tkáni a mnou na vteřinu projela čistá panika, kterou však okamžitě vystřídal zvláštní pocit odevzdanosti a nevyhnutelnosti. Byla to její vůle. Po tom všem, co jsem dnes udělal, už nebylo cesty zpět.
„Zatlač,“ zašeptal její hlas, který teď v reproduktoru zněl téměř jako tiché, spokojené vrnění. „Napiš mé jméno na své tělo. Písmeno po písmeni, hluboko do kůže, aby tam zůstalo navždy.“
Zatlačil jsem a jehla s rychlým, ostrým odporem začala vjíždět pod citlivou kůži. Intimními partiemi mi projel spalující, nekompromisní pocit absolutního podrobení a ostré bolesti. Instinktivně jsem zalapal po dechu a pevněji sevřel vibrující strojek.
„Jasněji,“ pobídla mě chladně. „Chci vidět každé písmeno jasně na té kameře. N-A-T-A-L-I-E.“
Soustředil jsem veškerou svou vůli a pomalým, trhaným tahem vedl bzučící hrot po kůži. Intenzivní bodavá bolest sílila s každým milimetrem. Pod jehlou se okamžitě začala rýsovat nesmazatelná tmavá stopa, vtlačující černý pigment hluboko do mé tkáně jako věčná připomínka.
„Řekni mi, co právě děláš, Petře.“
„Tetuju si vaše jméno na penis,“ zašeptal jsem se zlomeným hlasem, ve kterém se mísily slzy s naprostým fyzickým i psychickým vyčerpáním. „Cítím rány jehly ve své kůži… a vidím jméno Natalie na svém těle.“ „Správně,“ zamumlala spokojeně. „Označuješ své nejintimnější místo jako můj majetek. Navždy.“
Když jsem s vypětím všech sil dokončil poslední písmeno „E“, hlavu mi zaplavila prudká, omamná závrať. Pohled na vlastní takto označené tělo, hluboké vyčerpání z ostré bolesti a absolutní ponížení ve mně uvolnily něco divokého a animálního. Bez jakéhokoli varování se mé tělo v divoké křeči otřáslo a já se prudce, nekontrolovatelně udělal přímo na podlahu zasedačky. Byl to intenzivní, třesoucí se orgasmus, který jako by vycházel z nejhlubšího nitra mé bytosti, umocněný tou trýznivou stimulací. Kolena se mi podlomila a nebýt toho, že jsem se vší silou opřel o masivní konferenční stůl, sesypal bych se k zemi.
Když ty divoké vlny rozkoše a bolesti konečně odezněly, zůstal jsem tam jen bezmocně stát, těžce oddechující, se ztišeným strojkem stále sevřeným v dlani a s tmavým, čerstvým nápisem N-A-T-A-L-I-E.
„Udělal ses,“ konstatovala Natalie a v jejím hlase bylo cítit hluboké, triumfální uspokojení. „Z toho, že sis na nejcitlivější část těla nechal navždy vpravit mé jméno. Teď už mi patříš, Petře. Úplně a bezvýhradně.“
Sklonil jsem hlavu a pohlédl na černé písmo na své kůži. V ten moment mě místo děsu zaplavil podivný, osvobozující klid. Poprvé za celou tuhle noční můru jsem to konečně pochopil. Už jsem její rozkazy neplnil jen ze strachu nebo donucení. Dělal jsem to proto, že nějaká má temná, skrytá část to tak chtěla, chtěla ztratit kontrolu, chtěla patřit jí a být jí stoprocentně ovládána.
„Rozumím,“ zašeptal jsem do prázdné zasedačky, hlas sotva slyšitelný. „Jsem jen váš.“ „Hodný chlapec,“ odpověděla a v jejím hlase byl jasně slyšet chladný úsměv. „Teď se jdi umýt a zmiz domů. Zítra budeme pokračovat.“
Opatrně jsem položil tetovací strojek zpátky na stůl a s těžkým krokem zamířil na toalety. Když jsem se v zrcadle a při omývání díval na nápis, který už nikdy nepůjde smýt, věděl jsem, že můj starý život definitivně skončil. Dnes v noci jsem překročil hranici, ze které už nebylo návratu. Ať už mělo přijít cokoli, byl jsem připraven to přijmout. Patřil jsem Natalii, úplně a navždy.
Napište komentář, pokud chcete další pokračování. Děkuji
