Když vešla do ateliéru, byla venku už tma.
Ani nezaklepala.
Jen otevřela dveře, rozhlédla se a položila batoh na zem.
„Máš otevřeno?“
„Teď už asi jo.“
Usmála se.
Nebyl to ten úsměv, kterým se lidi omlouvají za pozdní příchod. Byl to úsměv člověka, který ví, že přišel schválně pozdě.
„Jsi Martin?“
Přikývl jsem.
„Lucie.“
Podali jsme si ruce.
Nestiskla ji pevně. Jen tak akorát, aby člověk věděl, že se nebojí doteku.
„Takže portréty?“
„Možná.“
„Možná?“
„Uvidíme.“
Odložila koženou bundu na židli. Černé tričko, roztrhané džíny, těžké boty. Žádná princezna.
„V mailu jsi psala, že potřebuješ fotky na web.“
„To jsem psala.“
„A?“
Pokrčila rameny.
„To byla jen záminka.“
Musel jsem se zasmát.
„To zní jako začátek průseru.“
„Průsery bývají nejlepší historky.“
Přešel jsem ke kávovaru.
„Espresso?“
„Jestli ho neumíš dělat, tak radši whisky.“
„Je osm večer.“
„Právě proto.“
Nalil jsem dva panáky.
Překvapeně zvedla obočí.
„Tak ty nejsi tak hodnej.“
„Nikdy jsem netvrdil, že jsem.“
Připili jsme si.
Whisky byla ostrá.
Ona taky.
⸻
Po půl hodině jsme pořád neudělali jedinou fotku.
Seděla na stole a pomalu otáčela skleničkou.
„Víš, co je zvláštní?“
„Povídej.“
„Většina chlapů se snaží být zajímavá.“
„A já?“
„Ty se snažíš být klidnej.“
„To je špatně?“
Zavrtěla hlavou.
„Je to podezřelý.“
Přistoupila ke mně.
Pomalu.
Tak pomalu, že jsem mohl ustoupit.
Neudělal jsem to.
„Víš, co si myslím?“
„Ne.“
„Že kdybych tě teď políbila, vůbec by ses nedivil.“
Mlčel jsem.
Jen jsem se jí díval do očí.
„Vidíš?“ usmála se. „Ani ses nepokusil říct, že to neudělám.“
„Protože nevím, jestli to neuděláš.“
Její smích byl tichý.
„Tohle se mi na tobě líbí.“
„Co?“
„Nejsi posranej.“
⸻
Konečně jsem vzal fotoaparát.
„Postav se ke zdi.“
„To znělo skoro jako rozkaz.“
„Jsem fotograf.“
„A já myslela, že jen dobře kecáš.“
Zvedl jsem foťák.
„Podívej se na mě.“
Udělala to.
Bez pózy.
Bez úsměvu.
Jen ten pohled.
Spoušť cvakala.
Jedna fotka.
Druhá.
Třetí.
„Víš, co je na focení nejhorší?“ zeptala se.
„Co?“
„Že objektiv pozná, když někdo lže.“
Položil jsem foťák.
„A ty lžeš?“
Pokroutila hlavou.
„Ne.“
Udělala poslední krok.
Byla tak blízko, že jsem cítil teplo jejího dechu.
„Jen jsem ti neřekla úplně všechno.“
„Například?“
Naklonila se ke mně.
„Že jsem sem nepřišla kvůli fotkám.“
„Já vím.“
„Jak?“
Usmál jsem se.
„Protože jsi od chvíle, co jsi přišla, ani jednou neřešila, jak budeš na těch fotkách vypadat.“
Na několik vteřin se mezi námi rozhostilo ticho.
Pak se usmála tím stejným způsobem jako na začátku.
„Tak jo, fotografe.“
Vzala bundu ze židle.
„Příště už možná budeme opravdu fotit.“
Dveře se za ní zavřely.
Na kartě bylo sedmadvacet fotografií.
A ani jedna nebyla tak zajímavá jako těch devadesát minut mezi nimi.
