Stěny jejího bytu voněly vanilkou a trochou nervozity. Seděli jsme na pohovce, která byla měkká jako oblaka a já si po letech psaní konečně uvědomoval každý detail její tváře. Její oči v barvě mandlí, ve kterých se odráželo světlo z televize, se na mě nejistě usmívaly.
„Není ti zima?“ zeptala se potichu, zatímco její prsty přejížděly po rukávu svetru. Zakrývala se jím až po stehna, jako by chtěla skrýt křivky, které já už roky toužil obejmout.
„Ne“ zalhal jsem. Byla mi zima, ale nechtěl jsem, aby vstala. Nechtěl jsem ztratit tenhle moment, kdy její noha spočívala pár centimetrů od mé, a přesto to byla propast.
Film ubíhal, ale nedával jsem pozor. Sledoval jsem, jak její hrudník zvedá. Když se napila čaje, rty se přitiskly k hrnku, a já si představoval, jak by to bylo dotknout se jich.
Přesunul jsem se blíž. Cítil jsem teplo jejího těla, vanilkovou vůni jejího šamponu. Položil jsem ruku jemně na její rameno. Ztuhla.
„Neboj,“ zašeptal jsem. „Jen tě chci pohladit.“
Neodtáhla se. Pod svetrem byla její kůže měkká a když mé prsty přejely po šíji, vydechla. Ten zvuk...tichý, třesoucí se, mi proběhl celým tělem.
Otočila se čelem k opěradlu pohovky, schovala tvář do polštáře. Nechal jsem ji. Mé prsty kreslily pomalu kruhy… čáry…cesty.
Až když se ozvalo ticho po konci filmu, odvážil jsem se přitáhnout ji k sobě. Seděli jsme pak vedle sebe, její záda přitisknutá k mé hrudi, dech postupně zpomaloval. Její ruka spočinula na mé dlani, přitiskla ji těsněji k sobě.
„Zůstaneš?“ zašeptala.
Přikývl jsem do jejích vlasů.
V tu chvíli nebylo potřeba slov. Jen teplo, jen ten první krok přes práh strachu. A zatímco den pozvolna ubíhal, já jsem cítil, jak pod mými dlaněmi povoluje.
Pozdní odpolední slunce přišlo s oranžovým světlem, které se prodíralo přes závěsy. Notnou chvíli jsem ji už hladil na holých zádech, svetr i s trikem vytaženým skoro k lopatkám. Odpočívala se zavřenými víčky ale s čelem svraštělým, jako by se v duchu bála.
Když otevřela oči, okamžitě se stáhla. Její pohyb byl rychlý, instinktivní.
„Promiň,“ vydechla, zatímco se snažila narovnat si oblečení zpět. Viděl jsem břicho, které se vlní v měkkých vlnách, boky, jež tlačily proti látce kalhot. Byla krásná. Tak krásná.
Chytil jsem ji za ruku, jemně. „Nemusiš se přede mnou schovávat.“ řekl jsem.
Vydechla, ale neodtáhla se. Místo toho sklopila pohled. „Vidíš… jak vypadám. Nemusíš předstírat.“
„Nepředstírám.“ Přetočil jsem se na bok, aby mezi námi nebyl ani centimetr prostoru. „Chci tě vidět… celou.“
Její tvář zčervenala, ale tentokrát neuhnula. Mé prsty se dotkly jejího boku, pomalu, jako bych četl mapu, kterou nikdo předtím neobjevil. Kůže byla teplá, jemná, a když jsem přejel přes pupík, zachvěla se.
„Proč já?“ zašeptala.
„Protože když se směješ, máš v očích nekonečno hvězd a tvoje tvoje rty vypadají tak božsky a roztomile. A protože…“ Položil jsem dlaň na její břicho… všechno na tobě miluju, i když se za to stydíš.“
Zavřela oči.
Trvalo to hodinu. Nebo možná den. Čas ztratil smysl, když jsem jeden po druhém odhaloval vrstvy oblečení. Každý knoflík, každý zip byl otázka, na kterou odpovídala tichým přikývnutím. Když stála přede mnou nahá, třesoucí se, přitáhl jsem ji k sobě a objal kolem pasu. Její břicho se přitisklo na mé, její prsa na moji hruď.
„Jsi dokonalá.“ zašeptal jsem jí do úst, než jsem je pozvolna políbil. Její polibek byl nejistý ale upřímný.
Když jsem ji položil na postel, její tělo zabralo prostor... velkolepě… královsky. Lehl jsem k ní, líbal každou část, každé místo, které světu skrývala. Sestupoval jsem níž a zastavil se mezi stehny. Její stehna, tak měkká, objal jsem a poslouchal, jak sténá. Byl to zvuk, který se mi vryl pod kůži.
„Já jsem… nikdy s nikým.“
„Já vím,“ Zašeptal jsem a cítil, jak se její svět láme.
Držela mě za ramena, její nehty se zarývaly do kůže.
Každý nádech, každý záchvěv jejího těla jsem vnímal jako posvátný. Její stehna mne obemkla a přestože tíha její krásy tlačila na mé tělo, cítil jsem jen lehkost.
Každý pohyb byl jako dialog. Její doteky v mých vlasech, moje ústa na jejím poupěti a jazyk kreslící obraz, který ještě nepoznala. Když se tahy dostaly hlouběji do srdce květu, její dech se zrychlil a cítil jsem, jak se pod námi propadá realita.
„…“ Snažila se najít slova, ale já pomalu dokončoval dílo.
Když přišel vrchol, nebyl to výbuch, ale rozlití moře. Její tělo se podvolilo vlně, stáhlo se kolem mě, a ona zakřičela... ne strachem, ale úlevou, jako by z ní po letech spadly okovy. Chvíli pak jen ležela, hrudník se jí zvedal, oči zavřené, ale ústa pootevřená v němém úžasu.
„To… to bylo...“ vydechla a otočila se na bok.
„Já vím.“ usmál jsem se. „A bude. Znovu a znovu, pokud budeš chtít.“ Lehl jsem si vedle ní.
„Bolí tě…?“
„Bolí mě jen to, že jsi čekala tak dlouho, než si mi to dovolila.“
Zasmála se. Ten zvuk... zvonivý, nečekaně lehký... zaplavil místnost. Přetočila se na záda, její břicho se převalilo jako písečná duna, a já bez rozmýšlení k němu přitiskl tvář. Cítil jsem, jak se chvěje, jak se její prsty noří do mých vlasů.
Venku zapadalo slunce a barvilo stěny. Odkudsi z ulice zněl smích dětí, ale tady, v tom pokoji, byl jen šum těla na těle, šeptání, které už nepotřebovalo omluvy.
Když jsme se nakonec přestali dotýkat, bylo to proto, že únava nás stáhla do měkkého kraje přikrývek. Její hlava spočinula na mém hrudníku, noha přehozená přes stehno. I ve spánku držela moji ruku na svém břiše, jako by ho chránila.
Ranní deštík hrál na parapetu uklidňující melodii a studený vánek roztančil závěsy. Ale já jsem vnímal jen ji. Ležela na břiše, přikrývka stažená do půli zad, odkud se linuly vlny křivek rozprostřené jako krajina, kterou jsem chtěl dobýt znova. Když jsem se dotkl její hebké kůže a bílých chloupků jako chmýří, zachvěla se.
„Spíš?“ zašeptal jsem.
Odpovědí bylo tiché zamručení. Ale když mé prsty sklouzly mezi její hýždě, otevřela oči.
„Ne…“ hlas měla ospalý, ale tělo už se probouzelo. Cítil jsem, jak pod mými dlaněmi napíná svaly.
„Chci tě,“ řekl jsem jednoduše. Tentokrát bez ostychu. Bez čekání.
Otočila se na záda, její velká a těžká prsa se převalila na obě strany, břicho se zachvělo.
Přiklekl jsem nad ní. Polibky už nebyly pomalé. Zaryl jsem se jí do úst, moje ruka sklouzla mezi její nohy. Byla mokrá, horká, a když mé prsty vjely do ní, zaklonila hlavu.
Ztuhla na vteřinu... starý strach... ale já jsem nepřestal. Místo toho jsem přidal druhý prst, zatlačil hlouběji. Její ruce se sevřely, tělo se začalo kroutit pod mou dlaní.
Snažila se zadržet sténání.
Vykřikla, křečovitě se mi svírajíc kolem prstů. Její tělo se zvedlo z postele, břicho se třpytilo potem, a já jsem se bez varování přisál k jejímu klínu. Rukama přitisknutýma na její stehna jsem ji držel rozevřenou.
Po chvilce jsem ji převalil na čtyři. Její záda vlnící se v oblouku, hýždě obrovské, třesoucí se.
Neodporoval jsem. Narovnal jsem se za ní, jedním prudkým pohybem vjel do ní až na doraz. Držel jsem ji za boky, prsty se bořily do těla, a začal tempem, které nemělo slitování.
Nárazy těla na tělo znělo jako bouře. Křičela, já jsem sténal, postel narážela do zdi v rytmu, který neměl nic společného s něhou. Než rámus začal být pobuřující. Otočila se na záda a navázali jsme spojení. Její prsa se houpala.
Lehl jsem si na ní, ústa se k sobě přilepila a tak se náš dech spojil v jeden. Její zrychlující se sténání zanikalo v polibcích.
„Už…,“ruce křečovitě svíraly prostěradlo a její křik se odrážel místností. Do toho se přidal můj hlasový part protože to nemohlo už nic zastavit. Náš závěrečný duet pak vystřelil otevřeným oken ven jako blesk a v dálce se ozvalo zahřmění.
