Pláče dívka rujná v temnu lesní noci,
přemáhá v útrobí zlé beznaděje pocit.
Ó já hloupá nectím bratru dobrých rad,
proč já vyrazila na ten opuštěný hrad!
Proč já tu nahá na kameni ulehám,
smilné svody klína svého poslouchám?
Ten šeptal, “nebuď líná a zažeň splín,
dopřej si šuku mocně, potěš zvadlý klín!
Tvuj milý radš v krčmě v kostky hrál,
než by dívku svou milostnicky obdělal!”
Proč já, slyše svého klínu vlhkých rad,
odešla v místo rozkoše, kde spává had.
Tam luna budí v hajném křeč a lítý třes,
jež v ženách cudných budí strach a děs.
Pochva zradná ji praví hlasem rozkoše:
"Zažeň strach, shoď šat a zuj galoše,
sehni se a vystrč mě světu, jako kremroli,
jsem mladá a v sobě snesu řádit cokoli!"
Temnopán hradu nesvede tím pohrdat,
jistě ví jak pannu chtivou řádně .... uondat.
A nyní.. och předlouhé to noční hodiny,
tisknou ji pracky silné, plní všecky dutiny,
vzdychá pod tuhou vládou žilnatého pyje,
jež její líbezný rozkrok s razancí kance ryje.
V uších zvěře divý ryk a slastné mručení,
bezoddešné v její bledé tělo tupé bušení,
Uleva? Jen co luna zahalí se do oblak.
Bodejť by ne! V lásce ji školí mrdodlak !!!