Minulosti střípky dávné,
vynoří se z mlhy ranní,
dívka rukou na Tě mávne,
po ramena vlasy vraní.
Krokem lehkým nad vesnicí
do nohou mě tráva šlehá,
štěkající psi běsnící,
v hlavě léto, v srdci něha.
Za vsí čeká dívka snědá,
černé vlasy na prst stáčí,
rozhlíží se, něco hledá,
už mě vidí, vstříc mi kráčí.
Spolu jdeme cestou k lesu,
loukou střípků barvy léta,
na rukou pak dívku nesu,
ve výškách má duše létá.
Na koberci letních květů,
šeptám dívce do uší,
prvních lásek známou větu,
„Já Tebe též,“ odtuší.
Zima konce svého patří,
vzduch opojně jarem voní,
cudně dívka oči kloní,
„Alespoň ten závěs zastři!“
Valčík dvou těl ve stínu,
světlo lampy maluje,
až v napětí graduje,
přecházejíc v latinu.
Oddychuje uvolněně,
hledí oknem do kraje,
part notový zahraje,
nocí zase roztouženě.
Horko dusné poledne,
vánek lístek nezvedne.
Scházím z hory tmavým lesem,
jdu potokem, ať vím, kde jsem.
V lese dneska lépe je,
slyším hučet peřeje?
Voda pádí roklí stinnou,
vodopády pod Satinou.
Z rokle znějí ženské hlasy,
kouknu dolů, kdo tam asi.
Zpívá si tam mladá žena,
do sebe je pohroužena,
nevnímá nic kolem sebe,
nohou brázdí odraz nebe.
Poznali se náhodou,
zvečera pod vodopádem,
ledovou se chladí vodou,
události letí spádem.
Do očí mu hledí zpříma,
v jeden proud se kapky spojí,
řeka teče loukou klína,
touha její s touhou tvojí.
Ve vlnách a v rytmu moře,
z hory vrací ozvěnou,
vykřičené její hoře,
nach vystřídá ruměnou.
Podzimní už vítr duje,
ze strniště od polí,
dívka boky pohupuje,
jak ji sukně dovolí
Na fujaru vítr hraje,
g-mol smutně zalyká se,
odhaluje dívky taje,
utonutý v její kráse.
Světlo lamp ulicí září,
kaleidoskop mezi víčky,
mihotavý plamen svíčky
úsměv lásky ve Tvé tváři.
Zase studí sněhu chmýří,
zebou ruce, křehnou palce,
vítr hraje v rytmu waltze,
vločky kolem světel víří.
Ustal vítr, klesá vločka,
padá tiše, ladně zase,
do závěje ukládá se,
v klíně tiše vrní kočka.
Pomaloučku potají,
v tichém toku plynou časy,
vločka ztratí něhu krásy
a vzpomínky roztají.