Původně tam nikdo nebyl.
Jen přehrada, kameny, stromy a ticho, které se drželo nízko u vody. Slunce stálo ještě dost vysoko na to, aby hřálo, ale už ne tak tvrdě, aby pálilo. Hladina se pohybovala pomalu, těžce, jako by se jí ani nechtělo dýchat.
Přišla dřív.
Chtěla mít chvíli sama pro sebe. Najít místo, rozložit deku, posadit se na kameny a počkat na něj s tím zvláštním napětím v těle, které vzniká, když žena ví.
Jenže nepřišel.
Minuty se natahovaly.
Nejdřív se ušklíbla. Pak se podívala na telefon. Pak ještě jednou. Pak už se nedívala vůbec, protože nechtěla vidět další potvrzení toho, že čas běží a on ne.
Místo, které mělo patřit jim, začalo ztrácet prázdno.
Nejdřív zašustily větve.
Pak se nahoře na pěšině objevil muž s prutem přes rameno a skládací stoličkou v ruce. Sešel k vodě, nespěchal. Vybral si místo o kus dál, rozložil si věci, otevřel krabičku s návnadou a usadil se.
Rybář.
Samozřejmě.
Ona se podívala k hladině a usmála se.
Tak tohle ne.
Místo, které bylo před chvílí prázdné, najednou mělo svědka. Ne blízko. Ne tak, aby na ni viděl za rákosí. Ale dost blízko na to, aby tam byl. Aby zakašlal. Aby se pohnul. Aby voda nesla každý špatně zadržený zvuk dál, než by měla.
A v tu chvíli uslyšela kroky.
Konečně.
Přicházel po kamenech shora, trochu zadýchaný, trochu opatrný, s tím provinilým výrazem muže, který ví, že měl být někde dřív.
Zastavil se, když ji uviděl.
Seděla na dece, opřená o ruce, vlasy od větru trochu rozhozené, šaty posunuté přes kolena, kůže zahřátá čekáním.
„Promiň,“ řekl.
Slovo dopadlo mezi ně.
Příliš malé.
Podívala se na něj.
„Měl jsi přijít včas.“
„Já vím.“
„Ne. Nevíš.“
Přistoupil blíž.
„Zdržel jsem se.“
„To vidím.“
Na chvíli se podíval stranou k rybáři.
„Někdo tu je.“
„Ano.“
„Tak půjdeme jinam?“
A právě v té větě se v ní něco zvedlo.
Ne.
Horká, ženská touha, která se celý čas držela v těle, čekala na něj, měkla pod sluncem, poslouchala vodu — a teď najednou měla být odložena jen proto, že přišel pozdě.
Pomalu vstala.
Přistoupila k němu tak blízko, že mezi nimi zůstal jen úzký pruh vzduchu.
„Ne,“ řekla.
Podíval se na ni.
„Ne?“
„Ne.“
Rybář o kus dál nahodil. Vlasec zasvištěl vzduchem a dopadl do vody s měkkým plesknutím.
Ona ten zvuk uslyšela.
A nepohnula se.
„Měl jsi přijít včas,“ zopakovala tiše. „Bylo tu prázdno.“
Jeho pohled se zastavil.
Už se neomlouval.
Začal chápat.
„A teď?“
Položila mu dlaň na hrudník.
Ne něžně.
Rozkazem.
„Teď mi to tu uděláš tak, jak jsi měl. A jestli je tu rybář, nebo není, to mě nezajímá.“
Ta věta zůstala viset mezi nimi.
Voda šplouchla o kámen.
Nahoře ve větvích se pohnul vítr.
Rybář zakašlal.
A on neřekl nic.
Jen se na ni díval.
V tom pohledu se cosi přelomilo. Jeho provinění se rozpustilo v něčem těžším. Mužském. Soustředěném. Už nebyl pozdní návštěvník, který se omlouvá. Byl muž, kterému žena právě položila do rukou vlastní čekání i vlastní tělo.
A čekala, jestli to unese.
Udělala krok zpátky ke stínu mezi kameny a rákosí. Nebylo to skutečné soukromí. Jen mezera. Kousek prostoru vedle rákosí, který nepatřil nikomu.
Nezeptal se, jestli může. Ne proto, že by nesměla odmítnout. Ale protože ona už odpověděla. Celým tělem. Hlasem. Tím tichým, nebezpečným rozkazem, který nebyl prosbou.
Chytil ji za boky.
Pevně.
Ne hrubě.
Tak, aby pochopila, že poslechl.
A ona na okamžik zavřela oči.
Tohle přesně chtěla.
Ne omluvy.
Ne vysvětlení.
Ne hledání jiného místa.
Chtěla, aby jeho zpoždění zmizelo v činu. Aby z něj sundal provinilost a vzal si zpět mužskou přítomnost. Aby ji nenechal stát v čekání, které už začalo bolet.
„Takhle?“ zeptal se těsně u jejího ucha.
Byla v tom poslední hranice.
Poslední možnost říct ne.
Ona se opřela rukama a sklonila hlavu.
„Přesně.“
Z vody se ozvalo tiché škubnutí vlasce.
Rybář se pohnul na stoličce.
Ona zadržela dech.
Ne strachem.
Vědomím.
Že svět je kousek vedle. Že někdo sedí u přehrady a dívá se na hladinu. Že stačí nepatrný zvuk, špatný pohyb, prasknutí větve — a obyčejné odpoledne by se mohlo roztrhnout.
A právě tím všechno v jejím těle zhoustlo.
Nemohla být hlasitá.
A proto cítila víc.
Jeho ruce na sobě. Jeho dech u krku. Tvrdý kámen pod dlaněmi. Teplo slunce na zádech. Vodu, která nesla zvuky, i ticho, které držela mezi zuby.
„Měl jsem přijít včas,“ zašeptal.
„Ano.“
„A nepřišel.“
„Ne.“
Jeho ústa se dotkla její šíje.
„Teď buď ticho.“
Ta věta jí projela tělem jako proud.
Ne jako zákaz.
Jako hra na hraně.
Jako mužský pokyn přesně v okamžiku, kdy její vlastní tělo chtělo udělat pravý opak.
Stiskla kámen prsty.
Přehrada se před nimi třpytila. Rybář seděl opodál, skloněný k prutu předstírající, že netuší. A za rákosím ve stínu u kamenů, se její čekání proměnilo v pohyb.
Ne rychlý.
Ne chaotický.
Hutný.
Tichý.
Lanýžový.
Skrytý pod povrchem pozdního odpoledne.
Každý jeho dotek byl odpověď na minuty, kdy nepřicházel. Každé přitisknutí říkalo: už jsem tady. Každý její zadržený výdech mu vracel to, co v ní zmeškal.
A ona ho nenechala zapomenout.
Když se jí dech začal lámat, otočil jí tvář k sobě a políbil ji, aby ten zvuk zůstal u něj. To ji rozžhavilo ještě víc. Jeho ruka ji držela pevně v pase, druhá se opírala vedle její na kameni, jako by ji kryl vlastním tělem před světem i před ní samotnou.
Rybář znovu nahodil.
Vlasec zasvištěl.
Ona se zachvěla.
Ten zvuk splynul s jejím zadrženým stenem tak přesně, až se jí na okamžik zdálo, že celá přehrada ví.
On to ucítil.
„Ještě,“ řekl tiše.
Neprosila.
Nepotřebovala.
Jen přikývla.
A pak se čas u vody stáhl do jediného úzkého proudu. Kámen. Dech. Voda. Jeho tělo za ní. Její ruce opřené o zem. Neviditelné riziko. Rybář na břehu. Přehrada, která uměla nést zvuk.
Když přišla vlna, nepřišla jako výkřik.
Nemohla.
Přišla dovnitř.
Hluboko.
Do břicha, do stehen, do rukou, do rtů, které si kousla, aby zůstala tichá. Přesto jí unikl zvuk. Malý. Zlomený. Okamžitě ho přikryl jeho polibek a šum vody.
Ale ona věděla, že tam byl.
A on taky.
To stačilo.
Zůstali nehybní.
Jako by i kámen pod nimi potřeboval vydechnout.
Rybář seděl dál u vody. Prut se mu lehce pohupoval v ruce. Přehrada se tvářila nevinně. Slunce se pomalu sklánělo níž a všechno kolem vypadalo stejně jako předtím.
