V úterý jsem v práci skončil dřív. Školení skončilo už ve dvě a tak jsem byl kolem třetí skoro doma. Vylezl jsem z výtahu a šel ke svému 4.17. Větší garsonka na Proseku, v těch nových domech. Nové domy, pěkné fasády, ale uvnitř jen králíkárna 2.0. Anonymní dlouhá chodba, z ní dveře na obě strany. S většinou sousedů jsem se snad nikdy neviděl. Vím, že na patře jsou spíš starší lidé. Já tu bydlím asi čtvrt roku – po rozchodu jsem si narychlo našel tohle. Blízko MHD, blízko nákupáků, na metro 10 minut pěšky.
Hned jak se otevřely dveře výtahu, jsem si všiml sedící postavy kousek před mým bytem. Jasně, kočka skoro odnaproti. Dvakrát jsme spolu jeli výtahem, vždy se na chodbě pozdravíme a ona se i někdy usměje. Prostě skoro „staří známí“. Sedí před dveřmi, kouká do mobilu.
„Dobrej," řeknu tiše a jdu dál. Po dvou krocích se otočím. „Jste v pořádku? Nepotřebujete pomoc?" Koukne na mě a naštvaně odsekne: „A vás to zajímá?"
„Co? Já se jen ptal," řeknu a otáčím se. Ať si trhne nohou, princezna.
„Ne, počkejte, promiňte. Jste už asi sedmej, kdo tudy prošel, a nikdo se ani nenamáhal pozdravit, nebo se zeptat. Nechtěla jsem na vás hned takhle vyjet."
Postaví se a omluvně se usměje. „Zabouchla jsem si klíče vevnitř, už jsem volala zámečníka, ten tu bude až tak za hodinu. Já už tu čekám asi hodinu a půl. Byla jsem si zacvičit a teď tu trčím a čekám."
Znovu se usměje. Když si ji můžu takhle zblízka prohlédnout malinko líp, je celkem pěkná a sympatická.
„A nechcete jít čekat ke mně?" zeptám se. Hned mi dojde, jak to zní divně.
„Ne, díky, už to tu vydržím. Ale dík," řekne s rozpaky.
„Kdyby něco, tak 4.17," ukážu směrem ke svým dveřím. „Na shledanou." Rozloučím se a jdu k sobě.
Převléknu se a najednou slyším zvonek. Za dveřma sousedka.
„Nezlobte se, ale myslíte, že bych si u vás teda mohla odskočit?" řekne tiše, skoro stydlivě.
„Jasně." Otevřu dveře dokořán a pozvu ji dál. Rukou ukážu k těm správným dveřím. Vyzuje se a rychle mizí na záchodě. Jdu do pokoje, zavřu dveře z předsíně a sednu si na gauč.
Za chvilku slyším tiché zaklepání na dveře z předsíně do pokoje. Otevřu a pozvu ji dál do bytu. „Moc děkuju, já už půjdu."
„Fakt si nechcete sednout a čekat tady? Asi to bude lepší než sedět na chodbě." Zaváhá, ale pak lehce kývne hlavou a sedne si do křesla.
„Kafe? Čaj?" nabídnu jí. „A kde jste byla cvičit?"
„Čaj, díky. Tady kousek ve fitku. Nějak mě to začalo bavit a teď tam trávím každou volnou chvilku." Má na sobě vytahané tepláky a mikinu, ale i přes to je vidět, že maká.
Postavím čaj na stůl. „A když už jste teda můj zachránce, nemůžeme si tykat? Aspoň bych tu v baráku někoho znala. Připadá mi to tu jako dům pro důchodce. Já jsem Monika." Postaví se a podá ruku.
„Máš pravdu. Mně je třicet šest a taky si tu připadám jako v důchoďáku."
„Třicet šest? Tak to jsem myslela, že míň. Mně je dvacet tři," řekla tak nějak mimochodem. Asi aby mi naznačila, že jsem už taky spíš blíž tomu důchoďáku?
Povídali jsme si snad o všem. O baráku, o sousedech, o tom, že tady člověk po večerech slyší maximálně výtah a vlastní myšlenky. Když jí zavolal zámečník, uvědomil jsem si, že jsme se bavili déle, než jsem původně chtěl.
Zbytek týdne jsem tak trochu doufal, že si zase zabouchne klíče. Když jsem měl možnost ji vidět zblízka a v klidu, a ne jen ve výtahu nebo při míjení se na chodbě, byla to celkem kočička. Pěknej ksichtík, milej úsměv, velký oči. Ne taková ta instanádhera s tunou make-upu.
Pátek večer - sedím doma. Co taky dělat. Venku skoro tma, na stole otevřená vodka, vedle cola. Film běží na monitoru, ale vnímám ho tak napůl. Klasickej pátek po rozchodu. Zbourám flašku, zhasnu mozek a usnu. Zítra sobota, stejnej program.
Kolem sedmý zvonek.
Trhnu sebou - kdo to sakra je??! Otevřu.
Monika.
Tentokrát žádný tepláky. Volný kraťasy, tmavý triko. Nemůžu si nevšimnout, jak je na hrudníku trochu napnutý. V ruce flaška vína. Červený.
„Čau," řekne. „Neruším?"
„Ne. Co ty tady?"
Vejde dovnitř dřív, než ji stihnu pozvat dál. „Dlužím ti za úterý." Zvedne víno. „Můžu dál, nebo tě tu ruším od důležitý páteční deprese?" Kývne bradou na vodku na stole.
Uhnu. „Pojď. Stejně chcípám nudou."
Vyzuje se, všimnu si ponožek s nějakejma kočkama. Zavře za sebou, chvilku stojí v předsíni. „Hele, ty tu máš uklizeno. Čekals návštěvu?"
„Jasně. Co kdyby si někdo zase zabouchl klíče."
Zasměje se, hezky, nahlas, od srdce.
Jde do pokoje. Sedne si, nečeká na vyzvání a mrkne na monitor. „Na co koukáš?"
„Ani nevím. To jen aby mi tu něco mluvilo." Vypnu to.
„Takže chlastáš sám. Pustíš nějakou hudbu?" Otevře víno. Podám dvě skleničky.
„Dám si jenom tu jednu, po vínu mě pálí žáha. A mám tu už svoje," ukážu hlavou na vodku.
Najdu nějaký chipsy, sedíme a zase žvaníme. Jak se oba dostáváme na dno svých lahví, bavíme se líp a uvolněněji. Jí se už po poslední skleničce malinko plete jazyk. Škoda, že teď už půjde domů. Byl to s ní fajn večer.
„Nabídneš mi taky panáka?" řekne trochu nečekaně.
„Jasně." Naleju jí. Kopne ho do sebe, zapije, rozdýchá. „Uf, ta je silná. Ale dobrá. Jsem to ale návštěva, viď? Přijdu ti poděkovat za záchranu, sama si vypiju co jsem si přinesla a ještě upíjím tobě."
Podivím se. „Jakou záchranu?"
„Za tu chodbu v úterý," řekne a dívá se na mě. Já na ni.
Zase se na sebe díváme. „Skoro to vypadá, že mi nechceš jen poděkovat,“ zasměju se, malinko nervózně.
Sedne si blíž, víc se ke mně přitulí. „Já bych ti ráda poděkovala," řekne tišeji. „Abys viděl, že dobré skutky se vyplácí."
Tuším, kam to směřuje. Ale nehnu se. Čekám, až ten první krok udělá ona.
Najednou vstane. Vypadá to, jako by chtěla odejít. Místo toho se otočí a sedne si obkročmo na můj klín. Jedna noha vlevo, druhá vpravo. Přitiskne se, cítím každý její nádech. Položí mi ruce na ramena. Opře se o mě, chytím ji kolem pasu, ale jen jemně.
Koukne mi do očí. Jako by se ještě vteřinu rozmýšlela, jestli pokračovat.
Pak se rozhodne a políbíme se.
Nejdřív se pouze jemně dotkneme rty o rty, skoro jako na zkoušku. Jako když se dva lidi potkají po letech a neví, jestli se mají obejmout. Její rty jsou teplé a chutnají po víně a vodce. Chvilku tak zůstaneme.
Za chvilku trochu víc přitlačí a pootevře rty. Jazykem se dotkne mého spodního rtu, jen lehce, špičkou.
Vydechnu jí do pusy. Do té chvíle jsem nedýchal.
Opře se o mě pořádně a víc se ke mně přitiskne. Ruce mi samy zajedou pod její tričko, směřují nahoru, cítím pod prsty svaly a hebkou, horkou kůži. Tím, jak jedu nahoru, se jí tričko pomalu vyhrnuje.
Polibek se prohloubil, její jazyk našel můj, líbáme se a funíme, zkoumáme jeden druhého.
Jednou rukou mi zajede do vlasů vzadu na krku. Přitiskne si mě a změní úhel. Hlouběji, víc nade mne. Zuby mi zavadí o ret. Líbáme se pořád vášnivěji a hladověji. Za chvilku se odtáhne. Ztěžka dýchá, čelem se opře o mé čelo.
„Sundáš mi už to tričko?" zeptá se, jako by se divila, že ho má pořád na sobě.
Přetáhnu jí ho přes hlavu a hodím někam za sebe. Přitiskne se na mě, cítím její prsa na sobě, s každým nádechem se víc přitisknou.
„Můžeš," zašeptá.
Neodpovím, jezdím jí rukama po zádech a hladím ji, ze strany nahmatám její prsa. Odtáhne se a nechá mě, abych je vzal do dlaní. Pevná, pružná, jemná, vejdou se mi akorát do dlaně. Nahmatám bradavky a jemně je mnu mezi prsty, cítím, jak jí tvrdnou. Prsa má spíš menší a hezky pevná. Ona vzrušeně vzdychá a víc se mi nastaví. Alkohol a vzrušení dělá svoje. Fakt se to děje? Fakt tu nade mnou klečí nadržená polonahá sousedka? A fakt se mi takhle rychle postavil?
Najednou mě odstrčí a vstane. V pokoji je skoro úplná tma, ale i tak musím obdivovat její skvělou postavu.
„Když si sundáš kalhoty, sundám si svoje,“ řekne trochu laškovně, trochu je v hlase cítit provokace.
Rychle si stáhnu tepláky i s trenýrkami a odhodím je stranou – tohle chci udělat pár posledních minut. Monika se na mě dívá, pak si pomalu svlékne kraťasy i kalhotky. Stojí teď přede mnou úplně nahá, i ve tmě vidím, kam se mi dívá.
„Koukám, že se ti moje děkování líbí,“ zašeptá s pohledem upřeným mezi mé nohy, kde mi stojí péro. Oči mám už přivyklé tmě, a tak vidím krátkou čárku ze zastřižených chloupků, která směřuje dolů, tam, kde mne to teď zajímá nejvíc.
Znovu ke mně přistoupí a pomalu si nade mě klekne. Jednou rukou se mi opře o rameno, druhou mě vezme do horké dlaně. Nasměruje si mě přesně tam, kde mě chce, a lehce si projíždí mou špičkou mezi nohama. Cítím, že je už úplně mokrá.
Pomalu a opatrně na mne dosedá.
„Áááách…“ řekne do ticha. Je úzká, horká a mokrá. Cítím, jak se pomalu roztahuje a obepíná mé péro, když na mě dosedá. Zavře oči, kousne se do spodního rtu a tiše oddechuje. Když na mě dosedne úplně, zastaví se, zavrtí boky dokola a zasténá hlubokým, spokojeným „Ten je…“ Nečekal jsem, že na mě hned naskočí.
Začne se pohybovat – pomalu, pomalinku. Chytím ji pořádně za zadek – je tak pevný a přitom příjemně pružný. Když si uvědomím, s kým tu jsem, málem se udělám. Musím se hodně ovládat a držet. Chytím tu její skvělou prdelku a nechávám Moniku, ať si najde svoje tempo.
Monika zrychluje, přerývavě vzdychá, prsa se jí pohupují do rytmu, kapku potu jí stéká po páteři. Opře se rukama o mou hruď a teď už jede opravdu naplno za svým cílem. Snažím se jí jít naproti a přirážet v jejím rytmu, slyším mokrý, pleskavý zvuk, jak se na mě naráží, vzdychá pořád rychleji a hlasitěji.
„Joooooo…“ vydechne. Zakloní hlavu, vlasy jí spadnou dozadu, najednou se celá napne a přestane se hýbat. Dech se jí zadrhne, prsty mi zarývá do hrudi tak silně, až to skoro bolí. Hlasitě zasténá, cítím, že se třese, boky a břicho jí cukají a stahují. Nečekal jsem, že bude takhle rychle. A takhle silně.
Držím ji pořád pevně za zadek, až se pomalu uklidní. Jednou rukou ji hladím po zádech, hebkých a horkých, cítím pod prsty každý sval. Pořád je na mně napíchnutá, těžce dýchá. Už se nehýbe, ale stále mi v sobě svírá péro a zhluboka oddychuje.
„Tys mě ale pěkně ojela,“ řeknu tiše s úsměvem. Trochu zalituju, že nevydržela o minutu dýl.
Usměje se, „to bylo teda rychlý,“ nakloní se mi těsně k uchu. „Tak ojeď teď ty mě. A neboj… můžeš až do konce,“ zašeptá horkým dechem. Pak pomalu sesedne.
Klekne na zem, položí hlavu a hrudník na koberec a vystrčí na mne zadek. BOŽE! To je poloha! Nejvíc mne ale dostane, když si všimnu, že má pořád ty svoje ponožky.
Kleknu si za ni, najednou mne něco napadne. Sehnu se, chytím ji pevně za boky a přitisknu obličej mezi její nohy.
Několikrát ji pořádně olíznu. Na jazyku cítím její hebké chloupky, sladkou hustou šťávu – je úplně promočená. Jedu jazykem nahoru a dolů, přejedu přes kundičku a pokračuju dál až k druhé dírce. Monika hlasitě zavzdychá, celá se zachvěje, ale drží a čeká, co bude dál. Jindy bych se zdržel dýl, ale teď chci pokračovat. Chci do ní!
Mám od ní mokrou pusu i nos, už to nevydržím, utřu si pusu hřbetem ruky a kleknu si za ni. Vezmu péro do ruky, najdu tu správnou dírku a zatlačím na ni. Cítím skoro neznatelný tlak, zajedu hned celý dovnitř. Žádné čekání, žádné pomalé přípravy, jsem hned v ní. Monika zakňučí a tlačí se zadkem proti mně.
Chytím ji pevně za boky, chvilku počkám a prohlížím si ji – ten úzký pas a vyšpulený zadek – nádhera! Začnu přirážet. V hlavě mi znovu víří myšlenky – sousedka, mladá, mrdám jí! Nejradši bych ji takhle píchal co nejdýl. Třeba je tu jen dnes, poprvé a naposledy. Zkouším se těmi myšlenkami uklidnit, ale nepomáhá to, spíš naopak. Hlavně se neudělat brzo!
Už se neovládám, chci se udělat. Potřebuju se udělat. Šukám ji silně, rychle, silně ji držím, naše těla o sebe hlasitě pleskají, její vzdechy a kňučení mě ještě víc vzrušují. Cítím, že brzy budu…
Najednou to na mě přijde. Přirazím ji na sebe ještě jednou a začnu stříkat. Zakloním hlavu a hluboce oddechuju, srdce mi buší a nemůžu skoro popadnout dech, přitom do ní pořád pomalu přirážím.
Monika se nečekaně znovu rozvzdychá, nohy se jí roztřesou a kundička se kolem mého údu znovu silně stahuje. Nepřestávám se v ní pohybovat, pomalu, ale přece.
Chvilku zůstaneme takhle, než z ní pomalu vyklouznu, Monika tiše zavrní, a pak se sesune na koberec.
Oba mlčíme a vydýcháváme se. Otevře oči a zašeptá:
„No… to bylo něco! Podruhý jsem to teda nečekala.“
Pomalu se zvedne na lokti a podívá se na mě. „Budeš teď zase zachránce a necháš mě použít koupelnu?“
Pomůžu jí vstát a přidržím ji, protože se jí třesou nohy.
„Máš sexy ponožky“, kouknu se jí dolů na nohy.
„Jé, vidíš, ani jsem si to neuvědomila,“ sundá si je a odejde do koupelny.
Sedím na gauči, pořád od pasu dolů nahý, a snažím se trochu vzpamatovat. Za chvíli uslyším, jak se spustila sprcha.
Sprcha běží několik minut. Za chvíli vyjde Monika z koupelny pořád úplně nahá.
Sedne si vedle mě na gauč. „Jestli chceš, můžeš zůstat do rána. Jestli se ti teda nechce jít přes chodbu.“
„Jestli mě tu necháš…“ řekne a pak tiše sleduje, jak roztahuju gauč a připravuju ho na spaní.
Hodím na sebe trenýrky. Naostro se mi spí blbě.
„Já si pyžamo nevzala,“ pokrčí rameny.
„To nevadí. Sluší ti to, co máš na sobě. A hlavně ty ponožky.“
Unaveně se usměje. „Tak já příště přijdu bez nich.“
„Příště klidně přijď jen takhle.“
Lehne si ke mně, namáčkne se na mě a za chvilku už spí. Já usnu pár minut po ní.
Ráno se probudím první. Prohlížím si ji a jemně ji hladím po rozcuchaných vlasech a po tváři. Přemýšlím, jestli ji nezačít hladit trochu níž, třeba po těch malých růžových bradavkách, nebo jet rukama níž, po tom pevném bříšku, pořád níž, až bych prsty nahmatal ty jemné chloupky a pak ještě kousek…
Pomalu se probudí, ale když mě vidí, překvapeně otevře oči.
„No do prdele!“ řekne překvapeně.
„Jestli je to pozvánka, tak beru,“ zasměju se.
„No ty vole, nečekala jsem, že tu zůstanu přes noc. A že skončíme takhle.“
„A vadí ti to? Že jsi se mnou…“ zeptám se. Mám strach, co řekne.
„Hele, vlastně ani ne. Bylo včera super. Aspoň jestli si to dobře pamatuju.“ Vstane, začne se oblékat. „Já ale nejdu hned s každým. Nejsem nějaká taková…“
Sleduju, jak se pomalu obléká. „Já si to o tobě nemyslím, nemusíš mi nic vysvětlovat. Ale co teď s námi dál? Budeme dál sousedi? Nebo si spolu dáme někdy rande?“
Zamyslí se. „Tak mě vyzvedni v pět. Tohle byla jako generálka.“
Oblékne se a odejde k sobě.
