Manžel, milenec a Jana - Nevěra 4.😶‍🌫️

Grilování skončilo kolem deváté večer. Děti byly unavené, Klára ještě nadšeně balila zbytky jídla a Tomáš už seděl v autě. Jana stála na chodbě u vchodu a čekala, až Marek donese poslední tác.

Jejich pohledy se setkaly jen na vteřinu. Stačilo to.

Cestou domů mlčela. Mezi nohama cítila známou vlhkost a lehkou lepkavost. Tentokrát to bylo jiné než poprvé. Věděla, že tentokrát už to nebylo v plodném okně. Od toho červnového odpoledne uběhlo přes týden – ovulace byla dávno pryč. Riziko bylo výrazně nižší. Téměř žádné.

A přesto ji to vzrušovalo ještě víc.

"Proč"? ptala se sama sebe, když se dívala z okénka na tmavnoucí ulice. "Když už to není tak nebezpečné… proč to pořád chci tak silně?"

Doma se osprchovala, ale nedotýkala se. Lehla si vedle spícího Tomáše a dlouho nemohla usnout. Ruka jí spočívala na břiše.

"Co když už to tehdy… ten první den…?"

Ta myšlenka ji pronásledovala celou noc. Strach. Stud. A pod tím vším temné, chorobné vzrušení. Představa, že v sobě nosí něco, co by neměla. Že by to mohlo být jeho.

Následujicí dny se Jana pohybovala světem jako ve zpomaleném filmu. Všechno dělala správně – vařila, uklízela, vozila děti, usmívala se na Tomáše. Ale uvnitř byla úplně jinde.

Každé ráno, když vstala, si položila ruku na podbřišek a poslouchala. Čekala. Bála se. A zároveň… doufala?

"To je šílené" opakovala si. "Vždycky jsem říkala, že dvě stačí. Že další těhotenství nechci. A teď? Teď si představuju, jak by to bylo… kdyby to bylo Markovo."

Ve spíži na grilování to už bylo „bezpečnější“. Věděla to, tělo už se pomalu chystalo na další cyklus. Přesto ho prosila, aby v ní zůstal. Přesto ho držela uvnitř nohama, jako by chtěla, aby tam zůstalo co nejvíc.

"Proč?"

Seděla teď u kuchyňského stolu a zírala do prázdna. Káva jí chladla v hrnku.

Vzpomínala na to první odpoledne. Na ty rudé šaty. Na to, jak stáhla kalhotky v kuchyni, aniž by to Marek viděl. Na to, jak mu pak obkročmo sedla na klín a zašeptala mu do ucha to slovo.

"Proč právě ten den?" "Proč ne o týden dřív nebo později?"

Dlouho si to sama před sebou tajila, ale teď to viděla jasně.

Protože to bylo největší riziko. A právě to ji v tu chvíli nejvíc vzrušovalo.

Byla unavená z manželství, které se stávalo rutinou. Unavená z Tomášovy neochoty mít další dítě. Unavená z toho, že se pořád musela „ovládat“, plánovat, počítat dny.

A najednou tu byl Marek – muž, který ji vždycky viděl. Muž, který měl stejnou temnou stránku jako ona. A ona věděla, že slova „ovulace“ a „nevytahuj“ na něj zapůsobí jako červený hadr na býka.

Chtěla vidět, jak ztratí kontrolu. Chtěla cítit, jak do ní vystříkne s vědomím, že to může mít následky. Chtěla riskovat něco opravdu velkého – protože v jejím životě už dlouho nic velkého neriskovala.

A hluboko uvnitř, tam kde se bála se sama sobě podívat do očí, tam byla ještě jedna pravda:

"Možná jsem už dávno chtěla třetí dítě. Jen jsem si to nedokázala přiznat před Tomášem." "A Marek mi dal možnost to zažít… bez toho, abych o to musela žádat."

"Protože když to není riziko otěhotnění… tak je to jen obyčejná nevěra. A to by bylo horší. To by znamenalo, že ho chci opravdu. Že to není jen ten šílený moment. Že to chci já. Ne jen moje tělo v plodných dnech."

Ta myšlenka ji vyděsila i vzrušila zároveň.

S Markem si od grilování psali jen krátce a opatrně. Žádné plány. Jen pár zpráv. Ale věděla, že to v něm také vře. Cítila to v každém jeho slovu.

Třetí den po grilování seděla v koupelně na kraji vany a dívala se na těhotenský test, který si koupila v lékárně. Ještě ho neotevřela.

"Ještě není čas" říkala si. "Ještě je moc brzy." Ale stejně ho držela v ruce jako talisman.

Co kdyby byl pozitivní? Co kdyby to byl Marek? Jak by to zvládla? Jak by to zvládl on? A Tomáš… ten by to poznal. Poznal by to určitě...

Slza jí stekla po tváři.

Zároveň si uvědomila, že pokud by teď znovu šla za Markem, už by to nebylo o „náhodném riziku“. Bylo by to vědomé. Vědomá volba. Vědomá touha po něm.

A to ji děsilo nejvíc...

Ten večer přijel Tomáš byl dřív než obvykle. Byl unavený, ale snažil se. Dokonce ji políbil na krk, když procházel kolem.

„Možná bychom mohli…“ začal opatrně.

Jana se usmála, ale vnitřně ztuhla.

„Dneska ne, zlato. Bolí mě hlava.“

Lehla si brzy. V hlavě se jí míhala spousta obrazů – Marek ve spíži, jeho ruce pod její sukni, to, jak do ní prudce vstoupil, jeho zasténání, když se uvolnil…

Šli spát brzy, když zhasli, Tomáš se otočil na bok a usnul během pár minut. Jeho dech byl hluboký a pravidelný. Jana ležela na zádech vedle něj, nohy mírně roztažené pod lehkou přikrývkou. V pokoji byla tma, jen slabé světlo z venkovní lampy prosvítalo závěsy.

Ležela tak dlouho. Srdce jí bušilo. Pak pomalu, velmi pomalu, sjela pravou rukou přes břicho dolů. Prsty se lehce vsunuly pod tenkou noční košili. Pohybovala se opatrně, téměř neznatelně – jen zápěstí se jí lehce pohybovalo pod dekou.

Nejdřív jen přejížděla prsty po stydkých pyskech. Byla už velmi vlhká. Ne tak intenzivně jako hned po Markovi, ale stále citlivá a teplá. Lehce kroužila kolem klitorisu, pomalu, jemně, aby se postel ani trochu nehýbala. Každý pohyb byl dokonale kontrolovaný. Dýchala mělce nosem, aby to Tomáš neslyšel. V hlavě se jí míhaly obrazy.

Představovala si Marka ve spíži – jak ji zvedl, jak do ní prudce vnikl, jak cítila jeho horké pulzy hluboko uvnitř. Prsty se pohybovaly o něco rychleji, ale stále tiše. Ukazováček a prostředníček teď lehce tlačily na klitoris a kroužily v malých, přesných kruzích.

Cítila, jak se jí zrychluje dech. Musela se ovládat. Kousla se lehce do spodního rtu.

"Ten první den… když jsem mu řekla „mám ovulaci“ a on se ve mně úplně ztratil. Jak do mě stříkal tak silně, až jsem to cítila až v děloze…"

Tělo se jí napínalo. Stehna se lehce stáhla k sobě, ale hned je zase uvolnila. Mezi prsty cítila, jak je čím dál vic vlhká – její vlastní šťávy se mísily se vzpomínkami na hustší, krémovější semeno obou mužů. Prsty už byly kluzké, vlhké až po klouby. Ten mokrý, lepkavý pocit ji ještě víc vzrušoval.

Koužila rychleji, ale stále jemně a tiše. Druhou rukou si lehce přitiskla břicho těsně nad ochlupením – tam, kde to nejvíc cítila. Tlak byl příjemný, skoro bolestivě sladký. Klitoris měla oteklý a horký, citlivý na každý dotek. Každý kruh ji přibližoval blíž.

"Chci ho znovu… i teď, když už to není nebezpečné. Chci ho cítit, jak se do mě zabořuje a vyvrcholí… chci to riziko i bez rizika…"

Tělo se jí napjalo. Kolena se lehce zvedla pod dekou. Orgasmus přišel pomalu, v silných vlnách – ne tak prudký jako pod sprchou, ale hlubší, dlouhý, téměř bolestivý v tom, jak ho musela zadržovat. Ústa měla pootevřená, ale nevydala ani hlásku. Jen tiché, roztřesené výdechy nosem. Prsty zůstaly přitisknuté na klitorisu, mokré a kluzké, zatímco se jí tělo pomalu uvolňovalo v jemných, dlouhých záchvěvech.

Když to přešlo, zůstala ležet bez hnutí. Prsty byly pořádně vlhké a lesklé – cítila to, když je pomalu odtáhla. Tiše je otřela o vnitřní stranu stehna, kde zůstala teplá, mokrá stopa, a pak ruku položila zpátky podél těla.

Tomáš vedle ní klidně dýchal dál.

Jana zírala do stropu a v očích se jí leskly slzy.

"Miluju ho… a zároveň ho podvádím tak, že to ani nedokážu pochopit. A co je horší – už to nedělám kvůli „náhodě“, už to není ospravedlněno hormony.... Dělám to, protože ho chci."

Ležela tak ještě dlouho, než konečně usnula.

Chtěla Marka. Prostě Marka.

A to bylo mnohem nebezpečnější než jakékoliv plodné dny.