Výtah (BDSM povídka) - 1/3

Tuto povídku bych rád věnoval dámě, kterou spousta lidí zná pod nickem Mona-Ostravska a díky které jsem v našem klubu - a nejen tam - zažil už mnoho veselých i vzrušujících chvil při společných hrátkách.
Moni, děkuji!

marekfi

Inspirací k povídce byl večírek - narozeninová oslava výše zmíněné dámy; obrázky z této části akce jsou k nahlédnutí zde:
https://www.amateri.com/cs/alba/2172539/trojka-v-prerove

-----

Tento podzimní páteční večer v BDSM klubu se mi opět zapsal do mých soukromých dějin velkými písmeny. Probíhal ve znamení oslavy narozenin dominantní a nesmírně energické dámy s kouzelnými ohýnky v očích a milým úsměvem, Madam Mony-Ostravske.

Seděli jsme si takhle dole v salonu a čekání na Monu si krátili kecy o všem a o ničem. Mezitím se v klubu objevily dvě mladičké profi dominy a jejich subík. Zajímavé na tom bylo, že dominy byly z Prahy, subík byl mladý Holanďan a všichni tři vážili cestu až do Přerova, kde jim zřejmě místní klub nějak učaroval. Holanďan hovořil celkem obstojně německy a anglicky a kdoví jaké jazyky kromě své mateřštiny ještě ovládal, jedna z dam hovořila anglicky, ale druhá spíše preferovala češtinu. Holanďan česky sice neuměl, ale povelům obou svých paní doprovázených posunkovou řečí rozuměl nečekaně dobře a vlastní hra jim šla znamenitě. Očividně je sféra BDSM silně internacionální.

Zanedlouho přijela očekávaná Mona. Oděná do neskutečné rajcovních kožených šatů, na nohou nádherné černé kozačky vyzývající k zulíbání. A za ní kráčel její nahý subík. Ale to vám bylo kus chlapa - tipoval bych tak 120 kilo živé váhy. Ptáček hezky v kleci, na zápěstích a kotnících pouta a v rukou narozeninový dort. Paráda - říkám si - na sladké mám zrovna chuť, tak snad i po mne něco zbude.
Mona předváděla entrée ve svém vlastním stylu, který by se asi dalo nejlépe přirovnat k menšímu tornádu - všude jí bylo plno, s každým se osobně přivítala, každého počastovala svým neodolatelným úsměvem; u mne se také na pár sekund zastavila.
"Ahoj, jak se máš?"
"Dobrý den Madam, jde to. Jak se..." - a než jsem stačil dopovědět zdvořilostní větu, moje nekompromisně zmáčknuté bradavky okamžitě odeslaly do štábu urgentní hlášení o nenadalém útoku ze vzduchu - a to bez žádného předchozího varování. Mozek hlášení zpracoval - jak jinak - po svém; nařídil cosi vstříknout do žil, ve výsledku čehož jsem za pár sekund měl diagnózu známou u té škaredější poloviny lidstva jako "Akutní hormonální přetlak", což se neprodleně projevilo menší tlačenicí v mých boxerkách. Mezitím se už Mona vítala s dalšími účastníky srazu - a jen jsem škodolibě pozoroval, že tady nejsem jediným nositelem obojku na krku, kdo po přivítání s Monou začíná mít problém se svým akutním hormonálním přetlakem.

Večírek začal nabírat to správné tempo.

Popřáli jsme a netrpělivě čekali, až Mona rozbalí hlavní dárek s tajemným názvem ´Výtah´. Jednalo se o zvláštní křeslo s jakýmsi uzavíracím otvorem v přední části, který lehce připomínal miniaturní gilotinu. Zdola trčel upevněný na pohyblivém mechanismu menší penis (umělý samozřejmě), který si najde cestu do každé dírky - takže hračka univerzální - pro dámy i pro pány. Bambánek nebyl nijak extra velký, za to pružný, mrštný a v neustálé plné bojové pohotovosti k plnění všech náročných úkolů moderní doby.
Dámy na hračku koukaly mlsně, pánové zase s maskovanou závistí. A není divu - takový stožár vztyčený pod úhlem 80-ti stupňů v režimu 24/7/365, s nevyčerpatelnou energií, u kterého navíc nehrozí předčasný výstřik - co si budeme pánové nalhávat - tomu se dá jen stěží konkurovat. Ale zase na druhou stranu milé dámy - tento stroj Vám na zeď nové poličky nepřidělá...

Nikdo nechápal, proč ´Výtah´, ale naše zvědavost měla být ukojena, až přijde pravý čas.
Všichni jsme civěli na toto nové mistrovské dílo konstruktéra Toma - našeho hostitele a majitele klubu, který si ve vymýšlení a výrobě takovýchto domácích mazlíčků libuje. Robertek měl regulované otáčky a při plné rychlosti se nešlo ubránit dojmu, že motorek ve svém minulém životě sloužil jako pohon šicího stroje. Doufal jsem jen, že nebudu určen tím vyvoleným zkušebním jezdcem, kterému se dostane cti šukadlo poprvé osedlat. Doufal jsem úspěšně. Tohoto úkolu se zhostil sám konstruktér. A aby předváděčka měla tu správnou štábní kulturu - ustrojil se předtím do subíkovy plné polní. Nebo spíš... do prázdné polní. Na zápěstích a kotnících pouta, na krku obojek - a toť vše.

"Koukněte Madam" - oslovil Monu - "tady toho uměláka jen trochu zvlhčíme, pak se na něho uživatel posadí a..."
"Milý Tome" - přerušila ho oslavenkyně - "určitě mi to chceš ukázat názorně. Tak se tady hezky posaď a dej ruce dozadu" pravila klidným, ale rozhodným hlasem, kterému nebylo radno odporovat. Tom odvahu odporovat neměl. Odvětil "Ano Madam" - a opatrně nasedl. Pocítil, jak se mu robertek pomalu propracovává do útrob - a kdo bedlivě pozoroval subíkovu tvář, poznal, že mu to nepříjemné nebylo.
"Ty ruce!" - důrazně připomněla Mona. Tom poslušně přesunul ruce za záda a Mona mu je okamžitě spoutala k sobě a karabinu zamkla ke konstrukci křesla. V tu chvíli ho napadlo, jestli toho gelu neměl dát o něco víc, ale už bylo pozdě. Mona vzala do ruky nějaký pytlík a nasadila ho Tomovi na hlavu.
"Aby jsi zbytečně nekoukal kolem a hezky si to užil"
"Madam ale nezapomeňte, že se tím kolečkem musí točit pomalu!"
"Neboj, budu si to pamatovat. Ale teď už se potřebuji soustředit - takže otevři hezky pusinku, ano?"
"Ale Madam..." - Víc informací už však náš vynálezce předat nestihl - protože anatomicky tvarovaný roubík s otvory pro dýchání, který Madam Tomovi aplikovala do úst a zajistila řemenem, spolehlivě další debatu utnul.

"Poposedni dopředu. Až na doraz!" zavelela Mona a zvedla tu malou gilotinu. Pak pevně uchopila Tomovy klenoty, s temperamentem sobě vlastním je zmáčkla a potáhla dopředu, uložila do otvoru pod gilotinou, tu zpátky zavřela a zajistila. Když se Tomovi rozplynuly mžitky před očima, zjistil, že je v pasti, a uznal, že bude moudré sedět na zadku a radši moc nevyskakovat.
"Máš rád pořádně prokrvené bradavky?" - zeptala se Madam.
Zpod pytlíku se ozval neurčitý pokus o odpověď, který ale nemohl být uznán z důvodu mizerné artikulace tázaného.
"Věděla jsem, že ano" - řekla Mona a subíkovy bradavky přizdobila svorkami, jejichž stisk se rozhodně nedal označit za symbolický. Tom syknul a lehce se přitom zavzdušnil. Oslavenkyně uchopila řetízek, kterým byly svorky propojeny, a jemným tahem dolů zkontrolovala, jestli svorky dobře drží.
Držely. Tom pokračoval v zavzdušňování a zoufalými pohyby sem a tam zkoušel, jestli náhodou nejsou pouta na rukou zamčena ledabyle a nešly by otevřít. Ale ony - potvory - nešly. Mona je totiž dáma zkušená a náhoda není její parketa. A protože si potrpí na precizní práci, rozhodla se ověřit, jestli kolíčky budou stejně dobře zvládat i tah směrem nahoru. Kolíčky to zvládly na výbornou. Tom byl rád, že díky pytlíku na hlavě jeho kyselou grimasu nikdo nevidí, a statečně držel. Jen podle zrychleného dechu a hry svalů na jeho pažích se dalo poznat, že svádí urputný boj s neviditelným protivníkem a v duchu pronáší své pověstné "Sfině sadistické!"

Kostička*), velmi milá a hravá holka, dnes ve funkci dvorní fotografky Mony-Ostravske, nelenila a jen mačkala spoušť, aby měla dostatek materiálu pro fotodokumentaci z akce.

Mona zkontrolovala situaci pod gilotinou, spokojeně pokývala hlavou, rozhodla se, že tentokrát svorky z bradavek vyjímečně strhávat nebude, a jednoduše je sundala. Že si Tom hekl a pak slastně vydechl, dodávat snad ani netřeba.
"Tome ta tvoje fauna se mi líbí, trošku si ji ale zkrášlíme." Tom zpočátku nechápal, o jaké že to fauně ta dobrá žena hovoří; Arnošta, klubového psího maskota přece tentokrát nechal doma...
Pochopil, když první kolíček sevřel kousek jeho drahého ptáka.
"Heooo..." okomentoval to.
"Copak příteli?" - dáma ladným pohybem umístila další kus - "Nějaké poznámky?!" - a nový kolíček se poslušně zařadil vedle svých dvou předchůdců. "Hooohauuuooo!"
"Tomášku, ale i když se fakt snažím, tak tvou řeč neovládám. Zkus na mě hovořit třeba zase pro změnu česky". A další kolíček.
"Haauuuuuuuurrrrrr!!!" Už to asi začínalo bolet, protože Tom ztratil klid a vrtěl se na křesle čím dál tím víc. Tedy vrtělo se mu všechno kromě ocasu a šourku, které byly spolehlivě fixovány pod gilotinou, takže Madam nerušeně pokračovala dál ve tvoření té úchvatné kolíčkové kompozice. Tomovo huhlání postupně přecházelo v hrčení - a to přímo úměrně k počtu nasázených kusů.

"Tak, to by mohlo stačit. Podívejme, jak se nám z ptáčka hezky vyklubal... hmmm, stegosaurus?"
A skutečně, kolíčky stojící na Tomově údu vzdáleně připomínaly dinosaurovy hřbetní desky.
"Ten je krásný - můžu si ho pohladit?" zeptala se nevinně majitele stegosaura Mona. A nečekaje na odpověď jala se se svým dílem pomalu mazlit. Zvuky, kterými Tom reagoval na hlazení svého ustrojeného miláčka, rozhodně nešlo označit za harmonické. Mazlení plaza začalo nabývat na intenzitě - a tím logicky i Tomovy doprovodné zvuky. Za chvíli byla intenzita obojího taková, že někteří přítomni zapomněli vykonávat základní lidskou potřebu, kterou je prosté dýchání, a jen jim postupně klesaly čelisti. Tom se neúnavně - avšak stále bezúspěšně pokoušel vymanit z pout (na brblání o ´sfiních sadistických´ už neměl ani pomýšlení), zatímco Madam se taktéž neúnavně - ale narozdíl od Toma velmi úspěšně - s blaženým úsměvem prohrábavala ještěrovým hřbetem.

Až se toho mazlení nabažila dosyta, sundala kolíčky z pulzujícího Tomova penisu a začla ho svými jemnými dlaněmi hladit.
"Hodný klučina, hodný, musíme ho pochválit, držel se statečně!"
Tahleta terapie se Tomovi narozdíl od předchozí evidentně zamlouvala, protože vzdychal a vrněl jak starý kocour. Ale Madam ho nehodlala příliš dlouho takhle rozmazlovat; měla jiné plány. Vzala do ruky ovládač k pohonu mechanického píchadélka a uvedla mašinku v pohyb.
"Tak zkusíme, jak pracuje ten tvůj vynález, co říkáš?"
Vlivem předchozích zážitků Tomáš úplně zapomněl, že v jeho zadku tiše čeká vetřelec. A ten se právě dal do pohybu. Tomáše to překvapilo, tak se v tom okamžiku lehce prohnul v zádech. Ale v dalším okamžiku zjistil, že pomalý pohyb tam a zpátky jeho nového souseda vlastně není zas tak nepříjemný, jak by se prvně mohlo zdát. Možná by stálo za to si to užít? - pomyslel si. Vzápětí robertek podstatně zrychlil krok a Tom začal zhluboka vydechovat. Madam ho chvíli sledovala a byla sama zvědavá, jak se tato scénka vyvine, tak opět pootočila kolečkem o kus dál. Tom ke slastným vzdechům přidal i hlasový projev, který prozrazoval, že k nejvyššímu poznání už nemá zas tak daleko. A Mona jednak nebyla z těch, kteří v půli cesty řadí zpátečku, a jednak dobře věděla, že Tomáš není žádný slabší kus - a začala plynule tlačit točky draždítka výš a výš. Paralelně s tím se ve vyšší a vyšší tónině nesly Tomášovy stále rychlejší vzdechy, až v jistém okamžiku se v jeho rozkroku iniciovala nálož. V podobných životních okamžicích člověk - jak známo - odevzdává kontrolu nad svým tělem jinému, vyššímu principu. Odevzdal ji poslušně i Tom. Jeho tělo se napnulo, jak jen to jeho pouta dovolila. A ta bohužel dovolila, aby se tělo i lehce nadzvedlo. V tom okamžiku robertek ze své dírky vyklouznul a svou vysokou rychlostí začal našeho nešťastného uživatele nekontrolovaně vyplácet po celé zadnici. Tom instinktivně vyskočil na rovné nohy, jenže... gilotina spolehlivě držela jeho mužství tak nějak ve svém vlastnictví, takže celé křeslo odstartovalo za Tomem - a než Mona vypnula pohon, robertek si ještě párkrát do půlek s chutí bouchnul. Obecenstvo se - jak jinak - královsky bavilo (na rovinu - řezali se jak malá děcka) a když Mona dopřála Tomášovi svobodu, ten ukleknul, poděkoval za lekci, s úctou políbil její božské kotníky a povídá:
"Teda Madam, řeknu Vám, tak takhle mě ještě nikdo nikdy neopíchal!".
Mona se sklonila, objala jeho hlavu, zvedla ji a něžně přitiskla ke svému božskému poprsí. Tomáš jen slasntě vzdechl.
Pak vyměnil na robertku kondom a spokojeně odkráčel za bar pokračovat v hostitelských povinnostech. Když procházel kolem, zdálo se mi, že jsem zaslechl, jak si něco brblá. Ale nebylo rozumět, co...

Hosté otřeli z očí slzy a pak už začala volná zábava.

(pokračování příště)

-----

*) Kostička má na Amatérech nick LikeIceCube