Je to jedna z těch nocí, která ne a ne skončit. Navzdory ručičkám hodin, jež se neúnavně sunou po ciferníku vstříc ránu, slunce se ne a ne přiblížit obzoru, aby si kalné svítání ukouslo z tmy, která bývá v tuhle hodinu prý nejčernější. Noci pro mě mají zvláštní kouzlo. Vibrace lidských emocí, které za dne ve svém součtu duní městem jako hluk sbíječky, jsou ztlumené spánkem a díky absenci obvyklé…

Jsem od přírody hrozně zvědavá, nikdy jsem se tím netajila a vlastně to ani nepovažuju za neřest. Prostě potřebuju dostatek informací k tomu, abych si mohla vytvořit úsudek. A když nemám úsudek, tak mě to vnitřně sžírá a trápí, vadí mi ta rozkolísanost, když nevím, jak se mám k čemu postavit. Zkrátím to, tak jako běžní lidé potřebují vodu, vzduch a nějaké to jídlo, někdo k tomu i nějaké další…