Myslanka III

Reálné setkání zde. Možná jsem naivní a žiju si ve vlastní utopii, ale když už chce chlap v mém věku někoho opravdu poznat, není to vůbec jednoduché. Člověk tu narazí na spoustu žen, které jsou nějakým způsobem ublížené a mužům už nevěří. Pak jsou tu ženy, které si chtějí jen užívat – a to je vlastně taky naprosto v pořádku.

Jenže vybudovat si důvěru, otevřenost a pocit bezpečí mi tady přijde náročnější než třeba při obyčejném setkání někde v baru. A když člověk navíc nepije, je to celé ještě složitější. Často si kladu otázku, kde se vlastně ztratila ochota chtít toho druhého opravdu poznat.

„Jak se máš?“ se tady bere skoro jako tabu fráze. Přitom co když toho na druhé straně člověk myslí upřímně? Co když ho skutečně zajímá, jaký jsi měl den, jak ses vyspal nebo co se ti dnes povedlo. Právě to jsou pro mě projevy skutečného zájmu. Zájem o všední věci, o to, jak se cítíš, co ti udělalo radost nebo co tě naopak potrápilo.

Ano, Marshall a Lily to v seriálu Jak jsem poznal vaši matku možná trochu přeháněli. Ale i tak – krátká zpráva dokáže hodně potěšit. Člověk si díky ní uvědomí, že má sakra pocit, že o něj někdo stojí. Že se někdo zajímá o to, co prožívá a cítí.

Je to těžké, ale mám pocit, že samotný zájem o druhého dnes trochu upadá. Možná je to technologií, která nám umožňuje být s každým v kontaktu každý den, a tak tyhle fráze otupěly a ztratily váhu. Přesto si myslím, že pokud se člověk cítí sám, nebo hledá a navazuje nový kontakt, je opravdový zájem o toho druhého nesmírně důležitý. Bez něj se žádný vztah – ať už přátelský nebo partnerský – prostě vybudovat nedá.