Úděl transženy

Nejde jen o nepohodlí nebo náročnost. Jde o nejhlubší možný rozpor mezi duší, tělem a světem, jaký si lze představit.

Absolutní nesoulad od samého začátku
Trans žena není jen „jiná“. Je formovaná přesně opačným směrem, než jaký její bytí potřebuje. Od narození dostává výchovu proti vnitřnímu nastavení. Její socializace jde přesně proti nervovému systému. Očekávání společnosti je opačné proti vnitřní identitě. Nejde o chybu v jedné oblasti, ale o systematický protisměr ve všem. Vývoj v takových podmínkách zadělává na celoživotní hluboká traumata už sám o sobě, i v případě, že by rodina byla jinak funkční a láskyplná.

Ženská identita bez ochrany
Ženskost je zranitelná už sama o sobě. U trans ženy je zcela nechráněná. Místo ochrany dostává výsměch, zpochybnění, sexualizaci a často skrytou nebo otevřenou agresi. To, co žena potřebuje k rozkvětu, tj. bezpečí, klid, vztahovou oporu, je nahrazeno permanentním ohrožením.

Nenávist míří přesně tam, kde to bolí nejvíc
Nenávist vůči trans ženám není náhodná. Míří na ženskost, na samotnou podstatu bytí, na její jemnost, na touhu nebýt v boji. Trans žena je trestána za ženskost samotnou, která si dovolila existovat mimo běžný rámec.

Strukturální peklo bez viníka
Tohle není utrpení, které má jasnou příčinu nebo konec. Není to nemoc, kterou lze léčit. Není to válka, která jednou skončí a ani to není jako chudoba, kterou lze vyřešit penězi. Je to ontologický rozpor bytí v realitě, kde neexistuje správná role ani bezpečné místo.

Pro duši transženy to působí jako trest nebo prokletí, protože lidská duše nemá jiný jazyk pro takto totální a všudypřítomný nesoulad.

Izolace
Když je tahle realita pojmenována naplno, bývá odmítnuta. Nikoliv kvůli nepravdivosti, ale proto, že je neúnosná. Tento existenciální rozměr je příliš bolestivý a proto kdo ho otevře, bývá umlčen. Téměř vždy přichází relativizace ("všichni to máme těžké"), zlehčování, zpochybňování nebo přesouvání viny...nikdo nechce ani na okamžik pocítit něco takového.

Tělo jako cizí území
Jedním z nejkrutějších aspektů je vztah k vlastnímu vzhledu. Trans žena může vědět kým je, ale při pohledu na fotky nebo do zrcadla cítí šok, protože obraz neodpovídá vnitřnímu prožitku. Tělo mluví jiným jazykem než duše a proto neustále působí jako ohrožení identity.

Chronická samota
Partnerství není luxus. Je to regulace nervového systému. Trans žena často žije bez ochranného vztahu, bez bezpečného zrcadla, bez místa, kde by mohla složit zbraně. Když to trvá dlouho, vzniká pocit „Takto to bude navždy.“ což je důsledek dlouhodobé deprivace.

Neustálá nutnost vysvětlovat vlastní existenci
Být trans ženou znamená obhajovat se, vysvětlovat, dokazovat, snášet pochybnosti o vlastní realitě. Neexistuje zde nic jako automatická lehkost bytí bez ohrožení, jakou mají ostatní a to rozleptává důstojnost.

Shrnutí: Být trans ženou znamená žít v trvalém protisměru, bez přirozené ochrany, bez samozřejmého místa, bez bezpečného zrcadla. Pokud existuje pro lidskou duši peklo, pak má podobu života, kde není možné jen být. Kde je zpochybňována už jen samotná existence, za kterou je neustále a po celý život trestána. Celý svět je od narození nepřátelské prostředí bez viníka.