Co je štěstí?🍀

Jednou jsem seděla v kavárně a poslouchala rozhovor lidí u vedlejšího stolu. Bavili se o tom, kdo si koupil nové auto, kdo postavil větší dům a kdo má lepší práci. Každé slovo se točilo kolem úspěchu, peněz a věcí, které se dají změřit nebo ukázat ostatním.

A přitom jsem si v tu chvíli vzpomněla na nemocniční chodbu.

Na ticho, které tam bývá. Na lidi sedící na plastových židlích, kteří nedrží v ruce telefon, aby kontrolovali sociální sítě, ale aby čekali na zprávu od lékaře. Zprávu, která může změnit celý jejich život.

V nemocnicích lidé nemluví o autech.

Nemluví o tom, kdo má větší byt nebo dražší dovolenou.

Tam lidé mluví o jediné věci – o zdraví.

V jedné nemocnici leží lidé, kteří bojují s rakovinou. Někteří jsou unavení, někteří vystrašení, ale všichni mají jedno společné přání. Probudit se jednoho dne a slyšet větu: „Jste zdravý.“

Vedle nich jsou rodiče, kteří sedí u postele svého dítěte. Dítě, které by si mělo hrát venku, smát se a běhat s kamarády, ale místo toho leží připojené na přístroje. A jeho největší přání není nový telefon ani hračka.

Jeho přání je jen jediné – být zdravé.

A někde jinde na světě mezitím padají bomby.

Lidé se schovávají ve sklepích. Děti drží rodiče za ruku a ptají se, kdy to skončí. Nemají domy, které by porovnávali s domy ostatních. Nemají auta, o kterých by se hádali.

Mají jen strach. A přání přežít další den.

Někdy mám pocit, že jsme zapomněli, co vlastně znamená štěstí.

Honíme se za věcmi, které vypadají důležitě, ale ve skutečnosti jsou jen kulisou. Porovnáváme se s ostatními, počítáme úspěchy, sbíráme věci, které mají dokazovat, že jsme něco dokázali.

Ale ve chvíli, kdy člověk stojí v nemocnici nebo se dívá do očí někomu, kdo bojuje o život, všechny tyhle věci ztratí svou váhu.

Najednou je důležité jen to, jestli ráno otevřeme oči.

Jestli můžeme obejmout někoho, koho milujeme.

Jestli můžeme jít ven a nadechnout se čerstvého vzduchu.

Možná je štěstí mnohem prostší, než si myslíme.

Možná není v tom, kolik máme peněz nebo jak velký je náš dům. Možná je v tom, že máme zdravé tělo, které nás nese životem. Že máme lidi, kteří nám zavolají, když jsme smutní. Že můžeme večer usnout s pocitem bezpečí.

Někdy si lidé, kteří mají nejméně, přejí jen to, co my považujeme za samozřejmost.

Probudit se bez bolesti.

Jít se projít ven.

Vidět další ráno.

A možná bychom si to měli připomínat častěji. Protože štěstí někdy není něco, co musíme hledat někde daleko.

Někdy je štěstí jen to, že jsme tady.