Dominance...

Dominance nezačíná rozkazem. Nezačíná hlasitými slovy ani snahou něco dokazovat. Začíná pohledem.

Jediným pohledem, který tě na okamžik zastaví uprostřed myšlenky. Pohledem, který v tobě probudí zvědavost a nutí tě přemýšlet, co se skrývá za tím klidem.

Je v něm něco zvláštního. Nic neříká, a přesto máš pocit, že bylo řečeno víc než tisíc slov. Je klidný, jistý a sebevědomý. Nepotřebuje na sebe upozorňovat, protože jeho přítomnost cítíš dřív, než si to vůbec uvědomíš.

A právě to tě odzbrojuje. Ten klid. Ta jistota. To vědomí, že se nemusí snažit získat pozornost – protože ji už dávno má.

Rozklepou se ti kolena, zrychlí se tep a v hlavě se objeví jediná otázka: Co bude dál?

A víš, co je na tom nejhorší?

Že když ten pohled zmizí, začneš ho hledat znovu. Že se přistihneš, jak čekáš na další okamžik, kdy se vaše oči setkají. Protože jeden pohled nestačil.

A možná nikdy stačit nebude. Protože některé pohledy se nezapomínají. Některé v tobě zůstanou mnohem déle, než bys chtěla. A některé tě přimějí vracet se k nim znovu a znovu, i když dobře víš, že právě v tom spočívá jejich síla.