Uctívání božského penisu

Přiznám se bez mučení, že nepatřím mezi časté příjemce penisů. Nikdy jsem po nich netoužil, nesbírám je a ani si je nevěším na zeď jako myslivec trofeje. Přesto jsem za svůj život byl příjemcem vysokého množství fotografií cizích nádobíček, aniž bych o ně kdy projevil sebemenší zájem. Zřejmě protože si dotyční mysleli, že ženština na fotografii je vlastníkem daného profilu, a ono ne, on je to obtloustlý plešatý strejc občas se vyskytující a fotobombící záběr na čarokrásnou modelku.

A právě to mě přivádí k jedné životní úvaze.

Člověk se seznámí. Pozdraví. Představí se. Prohodí pár vět o životě, počasí nebo třeba o tom, proč se po vyprání vždycky ztratí jedna ponožka nebo proč mašinka ČD nezvládne dojet na čas. To jsou věci, na kterých stojí civilizace. Pak je tu ale zvláštní skupina mužů, kteří usoudili, že všechny tyto společenské zvyklosti jsou zbytečné a že nejrychlejší cestou k lidskému srdci vede fotografie jejich přirození.

Představuji si, jak by to fungovalo v běžném životě.

Přijdete na pracovní pohovor.

„Dobrý den, posaďte se.“

A uchazeč místo životopisu vytáhne vytáhne piňdoura a významně s ním klepne o stůl.

Nebo si jdete koupit auto.

„Jaký má vůz motor?“

Prodejce mlčky rozpene poklopec a ukáže celou svou chloubu.

Mám přitom podezření, že okamžitá prezentace vlastním nádobíčkem neříká ani tak něco o velikosti dotyčného orgánu, jako spíše o velikosti sociální inteligence jeho majitele, kdy ano nespochybňuji, že lupnutí údu do zpráv může být svébytným fetišem a důvodem, proč si udělat významnou chvilku. Je to podobné, jako kdyby někdo přišel do společnosti a místo podání ruky začal mávat občanským průkazem. Technicky vzato se také představil, ale něco podstatného mu uniklo.

Vím, že si touto úvahou příliš kamarádů neudělám. Ostatně někde právě teď sedí muž, který pečlivě nasvěcuje své nádobíčko, hledá nejlepší úhel záběru, udělá několik fotek a přemýšlí nad fotkou, kde má ON nejlepší světlo a asi nejlépe jsou vidět nabubřelé žíly a považuje tento proces za vrchol mezilidské komunikace. A já mu do toho vstupuji se svým staromódním názorem, že by možná stálo za to začít pozdravem.

Ale člověk musí být občas věrný svému přesvědčení.

A to moje říká, že pokud někdo považuje fotografii svého penisu za vhodnou náhradu úvodní konverzace, pak nám tím o sobě sdělil jednu důležitou informaci. Jen to není ta informace, kterou měl pravděpodobně na mysli.