a další perly, který slýchám pořád dokola...

Nedávno jsem na jedný sociální síti narazila na příspěvek o jedný nejmenovaný platformě s placeným obsahem.

A protože jsem tvor zvědavej, rozklikla jsem si komentáře.

A udělala jsem dobře.

Protože jestli něco internet nikdy nezklame, tak jsou to lidi, kteří mají dokonale vyřešenej život všech ostatních.

Bylo tam všechno. Lidi, kterým je to jedno. Lidi, kteří napíšou, že je to každýho věc. A pak samozřejmě ti, kteří mají jasno úplně ve všem. Co je správně. Co je špatně. Jak by měli žít ostatní.

A při čtení mi došlo, že některý kecy se opakujou pořád dokola.

Je úplně jedno, jestli je čtu na internetu, slyším od známých nebo je zaslechnu někde mezi řečí.

A netýká se to jen tvůrců.

Podobný poznámky slýchají i lidi, kteří si sem chodí jen pokecat. Ti, co tu hledají seznámení. Nebo prostě jen ze zvědavosti nakouknou.

Některým lidem totiž stačí už jen informace, že na podobnou stránku vůbec chodíš.

A najednou mají pocit, že vědí úplně všechno.

A co na to jednou řeknou děti?

Tohle je asi absolutní klasika.

„A co na to jednou řeknou Tvoje děti?“

A víte co?

Nevím.

Fakt nevím.

Stejně jako nevím, co jednou řeknou děti doktora, účetní, prodavačky nebo řidiče autobusu.

A popravdě nikdy moc nechápu, proč bych zrovna já měla znát odpověď.

Vím ale jednu věc.

Pokud se mě na to jednou zeptají, nebudu jim nic nalhávat.

Řeknu jim pravdu.

Že jsem dělala něco, za co jsem se nikdy nestyděla.

Že jsem nikomu neubližovala.

A že jsem se vždycky víc snažila být slušným člověkem než člověkem, kterej se jen snaží vypadat dokonale před ostatníma.

Protože za mě je mnohem důležitější to, jak se člověk chová k lidem kolem sebe, než to, jestli někde na internetu prodával fotky, videa nebo třeba psal erotický příběhy.

Já bych tohle nikdy nedělala

Další perla.

„Já bych tohle nikdy nedělala.“

No tak nedělala.

A?

Já bych zase nikdy nedělala spoustu jinejch věcí.

Nechtěla bych roky chodit do práce, kterou nesnáším.

Nechtěla bych každý ráno vstávat s blbou náladou a přesvědčovat sama sebe, že je vlastně všechno v pohodě.

A nechtěla bych žít život podle představ někoho jinýho jen proto, aby mě náhodou někdo nepomluvil.

Jenže každej jsme nějakej.

Každýho baví něco jinýho.

Každej máme jinak nastavený priority.

A právě proto mě nikdy nenapadlo chodit za lidma a vysvětlovat jim, že bych jejich život žít nechtěla.

Je to jejich věc.

Stejně jako tohle je moje.

Za tohle bych se styděla

Tuhle větu mám taky ráda.

„Za tohle bych se styděla.“

Možná jo.

Možná ne.

Každej máme hranici studu úplně někde jinde.

Někdo by se styděl za erotický fotky.

Někdo za dluhy.

Někdo za to, jak se chová ke svojí rodině.

A někdo se nestydí vůbec za nic.

Já osobně mám pocit, že člověk by se měl stydět hlavně za věci, který ubližujou ostatním.

Za podrazy.

Za lži.

Za svinstva, který dělá vědomě.

Ne za to, že vytváří obsah pro dospělý lidi, kteří si ho dobrovolně kupují.

Hele, jasně.

Ne každej na tohle je.

A je to úplně v pohodě.

Stejně jako já nemusím spoustu jinejch věcí.

Jen jsem nikdy nepochopila potřebu dělat z vlastního vkusu morální kompas pro celý okolí.

Nejlíp to odsuzujou ti, co jsou tady taky

A teď moje nejoblíbenější část.

Protože největší sranda je často to, odkud tyhle moudra přicházejí.

Ne od lidí, kterých se to vůbec netýká.

Právě naopak.

Často od lidí, kteří jsou na stejných stránkách.

Čtou stejný články.

Prohlížejí si stejný profily.

A někdy sledujou úplně stejnej obsah jako všichni ostatní.

Ať si má každej názor jakej chce.

Mně je to vlastně jedno.

Jen mě občas fascinuje, kolik času jsou někteří lidi schopný věnovat věcem, který je prej vůbec nezajímaj.

Já když narazím na něco, co není pro mě, tak jdu dál.

Nepíšu rybářům, že mě nezajímá rybaření.

Nevysvětluju běžcům, že bych maraton nikdy neběžela.

A nelezu pod každej příspěvek jen proto, abych světu oznámila, že se mi nelíbí.

Na to mám svůj čas docela ráda.

Po letech už se tomu spíš směju

Když jsem s tím začínala, některý poznámky mě štvaly.

To nebudu hrát.

Člověka zamrzí, když o něm někdo soudí věci, o kterých ví úplný prd.

Jenže časem zjistíš, že většina těch lidí vlastně nekomentuje Tebe.

Komentuje svoje vlastní představy.

Svoje vlastní strachy.

Svoje vlastní názory na svět.

A Ty jsi jen náhodou po ruce.

Takže dneska?

Většinou protočím oči, pousměju se a jdu dál.

Protože jsem za ty roky pochopila jednu věc.

Lidi si o Tobě budou něco myslet úplně vždycky.

Ať děláš cokoliv.

Takže nemá moc smysl řídit podle nich svůj život.

Každopádně by mě zajímalo, s jakou nejčastější výtkou jste se setkali vy.

Je něco, co vás dřív rozhodilo?

Nebo už se tomu dneska taky jen zasmějete a jdete dál?