Čest těm, o kterých se nepíše.

Vidíme to tady dnes a denně, kdo koho obtěžoval, kdo koho zradil, kdo komu zlomil srdce a jak strašně se zachoval. Co si budeme, autoři těchto blogů nebývají často upřímní, a vše berou samozřejmě pohledem jen ze své strany.

Jenže někde v pozadí existuje i druhá skupina. Ti, kteří často nechtěli být agresory, nechtěli být neúspěšní a možná ani hrdiny příběhů. Doufali, milovali, obdivovali, zkoušeli být těmi nejlepšími, nabízeli vše co mají, i vše co by rádi byli, aby byli milováni, ale nakonec byli stejně odloženi do archivu citů.

Jsou to lidé, kteří byli nahrazeni někým svalnatějším, vyšším, vtipnějším, prdelatějším, s menším penisem, s větším penisem, nebo prostě jen celkově novějším modelem.

O těch se moc nemluví. Nezakládají spolky, nepořádají demonstrace ani nevydávají manifesty, o sobě blogy na Amatérech nepíší. Většinou mlčí. Nedělají to proto, že by je to nebolelo, ale protože nechtějí znovu otevírat své rány. A a navíc nikdo netouží být znám jako člověk, kterého někdo vyměnil za lepší verzi.

Přesto tu jsou. Odpovídají vám, dělají hloupé narážky, nebo jen citlivě komentují vaše sexuální rozmary a večer vzpomenou na někoho, kdo už dávno myslí na někoho jiného.

A tak dnes vzdejme čest těmto tichým poraženým sexuálně-romantických dějin lidstva. Vynechme potlesk, ten by je uvedl do rozpaků. Ani vyslovením soucitu nepotěšíme, ten by v zásadě odmítli.

Vzdejme jim čest tím, co umějí nejlépe.

Věčným mlčením.