Klub mladých čtenářů

Rozhodl jsem se, že si pořídím novou knihu. Samozřejmě, že jsou různé knihovny, kde si můžete knihu půjčit. Často je možné i na knihy, které jsou dostupné všem narazit i na nádražích nebo autobusových zastávkách. Takové knihy jsou ale často velmi ohmatané, a na první dobrou víte, že tohle se vám chce číst jen v případě krajní nouze, nebo spíše vůbec.

Já jsem se ale rozhodl, že bych chtěl mít knihu, která by byla alespoň z větší části pouze moje. Rozhodl jsem se, že tedy budu hledat svou vysněnou knihu tam, kde se dávají do oběhu. Hledat knihu, kterou doposud nikdo nečetl by byla čirá utopie, a proto jsem ochotný se spokojit i s knihami, přesně řečeno s jednou, která byla doposud v dobrých rukou, nebo alespoň není příliš poškozená, a hlavně, kterou má vůbec smysl číst.

Narazil jsem však na problém. Není to čtenář, kdo si vybírá knihu, ale kniha si vybírá svého čtenáře. Na všechno jsou jistá měřítka a šablony, podle kterých se vše posuzuje. Přestože si pravidelně myju ruce, aby kniha neměla pocit, že k ní nejsem dost ohleduplný, doposud dokážu číst i bez brýlí, a nemám potřebu v knize hledat podpisy bývalých majitelů, stejně se nakonec dozvím, že tahle kniha není určena pro mě.

Ve výsledku čtenáři nemají co číst a knihy nikdo nečte...

Potom nezbývá, než hledat na těch autobusových zastávkách nebo chodit do knihovny, kde se však za vypůjčení knihy platí. Nebo si po večerech sám vymýšlet ty příběhy, které by v těch knihách mohly být.

Je opravdu škoda, že knihy ukazují pouze svou hezkou obálku, ale nedovolí čtenáři, aby se přesvědčil o tom, jestli má vůbec smysl takové knihy číst. Stejně tak knihy nevěří čtenářům, že si opravdu myjí ruce, aby zůstaly atraktivní i pro další čtenáře, a přemýšlí nad tím, jestli jsou čtenáři dostatečně movití na to, aby si pro knihu mohli dovolit koupit hezkou polici, aby se s čtenářem nemusela válet bůhví kde. Pravdou ovšem je, že někteří čtenáři si z knihy chtějí pouze vytrhnout list, aby si s ním a tím pádem i s celou knihou mohli vytřít prdel...