Stavidla vzpomínek

Tak jsem se dnes pustila do žehlení té hory prádla, která se mi tam nakupila, a pouštěla jsem si k tomu na youtube písničky. Po čase jsem se proklikala až k jedné, které se povedlo spustit stavidla vzpomínek....

Byla to srdcovka chlapa, který se v roce 1989 ve 27 letech utopil, když skočil do řeky pro dva osmnáctileté kluky,mé spolužáky....zůstal tam taky, stejně jako další vedoucí.

Někdy se lidí, se kterýma si delší dobu píšu, ptám na jejich nejšťastnější a nejsmutnější okamžiky v životě. Většinou mi odpoví, že nad tímhle nikdy nepřemýšleli nebo že nejde vyjmenovat jen pár, že všechny byly stejně krásné nebo smutné.

Je to zvláštní, ale já to vím. Vím přesně 2 nejsmutnější i 2 nejšťastnější okamžiky. První smutný byla samozřejmě smrt těch čtyř. Je to přes 20 let, ale dodnes mám jejich tváře před očima. Nestihli se dožít té naší vysněné svobody... Druhý můj nejsmutnější okamžik byl, když mě počtvrté nevzali na mou vysněnou vysokou školu. Pamatuju se, že jsem tu obálku tenkrát otevřela v autě, pak jsem položila hlavu na volant a brečela a brečela. Jasně, ve světle té první tragické události to je prkotina, ale já prostě tenkrát pochopila, že se na tu školu nikdy nedostanu.

Ale byly i šťastné chvíle. Ta první byla, když se mi narodila dcera. Ležela vedle mě na sále, na takovém pojízdném vozíku, neplakala, jen na nás kulila velké modré oči. Na tohle se nedá nikdy zapomenout. ( A vší silou si to teď přivolávám, když mi na mé upozornění, ať to prádlo před pověšením roztřepe odpoví, že mám být ticho, nebo to neudělá vůbec :( )

Po druhé jsem byla opravdu šťastná tehdy, když mi přišel výsledek z genetických testů, že syn nemá Downův syndrom. Měl velmi vysoké riziko, dělali mi amniocentézu. Tenkrát byl horký letní den, měla jsem na sobě světlé letní šaty. Vytáhla jsem ten papír ze schránky, rozlepila obálku...a stalo se mi něco, o čem jsem do té doby jen četla v knížkách, ale nechápala jsem, jak je to možné. Já ten text četla asi 10 krát, ale prostě jsem ho nedokázala pochopit. A přitom to bylo úplně jasně a srozumitelně napsáno. Ani nevím, na kolikáté přečtení jsem pochopila, že miminko je zdravé a že je to kluk....Vím jen, že jsem pak v těch světlých letních šatech seděla na špinavých panelákových schodech a tekly mi slzy štěstí. Zrovna se vracel domů pár z našeho poschodí a shodou náhod měli před časem stejný problém jako my. Vylekaně se mě ptali, co se mi stalo...jen jsem jim beze slova podala ten papír. Byli šťastní se mnou :)

Dokázali byste říct,kdy jste byli doopravdy šťastní nebo naopak nešťastní?

Jo,a ta "spouštěcí" písnička byla tahle: http://www.youtube.com/watch?feature=endscreen&NR=1&v=7mdBqhdepGI..........měli mu ji hrát na pohřbu,ale na poslední chvíli to změnili....