Moje zkušenosti pokračují...

Jak už jsem předeslala, po druhém rozvodu jsem díky chatu, na který jsem začala chodit, řádila jako černá ruka. Podotýkám, že to nebyl chat erotický, ale posléze jsem zjistila, že je to vlastně jedno. Každý kontakt na jakémkoliv seznamovacím portálu směřuje jen k tomu jedinému. U ženy je to převážně snaha najít partnera, u muže drobný úlet od rodinného krbu. V tomto je hlavní rozpor, který se těmito portály táhne jak červená nit. I já jsem propadla snaze, najít si k sobě muže, s kterým bych sdílela dobré i zlé. Jak scestná to úvaha! Dneska jsem už vyléčena, a procházím těmito portály pro pouze rozptýlení. Prostě se v tomto směru musel ze mě stát chlap, v myšlení samozřejmě. Měla jsem za sebou hodně rušné období, kdy dvě, tři rande za týden byl docela slušný průměr. Žasla jsem nad tím jak, muži naprosto přímočaře sledovali jen jeden jediný cíl. POSTEL! V této době mě kolega z práce požádal o zasvěcení, jak to vlastně na chatu chodí. Kolega byl o dvacet let starší než já, tak to byla z jeho strany čistě zvědavost. Ochotně jsem mu ukázala celou techniku chatu a náhoda zapracovala. Prakticky okamžitě po připojení jsem se domluvila s NĚKÝM na rande. Kolega jen zíral a já v lehké euforii, jak mě to úžasně jde, vyrazila na z práce. Bylo krásné babí léto, sluneční paprsky dělaly svět ještě krásnější, než původně byl. Dojela jsem tramvají na malostranské náměstí, vystoupila, a tam už čekal drobný padesátník, slušně oblečený. Pozdravili jsme se, představili se, a já jsem si tipovala kam že to na to kafe půjdeme. Po pár zdvořilostních frází, jsme pomalým krokem obcházeli náměstí. Jen tak mezi řečí mě můj hostitel říká, : “máš občanku?“…“tsss, ten je asi fakt divnej“, pomyslela jsem si, „copak nevidí, že jsem skoro třikrát plnoletá?“….“jo, mám“… Zvědavě jsem tipovala, co bude dál. „Jestli mě zrak nešálí, tak tohle je český parlament“. Docela jsem znejistěla, ale nedala na sobě nic znát. Následovala vrátnice, projití bezpečnostním rámem, dostala jsem cedulku „host“ a než jsem se nadála, po projití labyrintem chodeb, jsem seděla v kanceláři na sedačce. Vše mělo tak rychlý spád, že jsem si to ani pořádně neuvědomovala. Můj společník mě nabídl kávu nebo „vizoura“. Co vám mám povídat, jak normálně neholduji alkoholu, tato situace byla zralá. Hodila jsem do sebe dva „vizoury“, mysl se mně zatemnila a to co se odehrálo potom vím zaplaťpánbu jen matně. Pracovník parlamentu byl ze sorty „králík“, vše skončilo dřív, než pořádně začalo, a já ještě se zatemněnou myslí, vyšla postraním východem a byla ráda, že je to za mnou. Popisovat celý sexuální akt by fakt nemělo smysl, na této historce je úsměvné pouze to, že jsem se vlastně „prošukala“ na půdu českého parlamentu. V tomto momentě by mohla moje úvaha končit, ale je vše jinak. Po několika letech, kdy jsem už byla zapsaná na tomto erotickém portálu jsem začala komunikovat s někým, kdo mně něco připomínal. Každý mě dá za pravdu, že styl psaní je nezaměnitelný, i když si lidi mění nicky, stejně je styl psaní prozradí. Co vám mám povídat. Odehrálo se vše jako podle stejného scénáře. Rande, vrátnice, kancelář. Jen v té kanceláři už to probíhalo trochu podle mě. Seděla jsem na té stejné sedačce, a když jsem byla dotázaná, „kafe nebo vizoura?“, sáhla jsem po zkušenostech s „králíkem“ po kafi. Říkám „ na téhle sedačce už jsem kdysi seděla“. Hraný udivený výraz mě docela pobavil. Nad hlavou na držáku hrála televize, kde byl záběr do jednací síně parlamentu. Na otázku, jak se stále mám, jsem zvedla oči k televizi a pravila „ díky těmto panáčkům to stojí za pěkný hovno“. Ten zděšený výraz v jeho tváři byl lepší než jeho sexuální výkon. „Tady mají i stěny uši“, prohlásil, tak jsem mu řekla, že kdyby náhodou špatně slyšeli, že jim to půjdu říct do mikrofonu. Co vám mám povídat, po vypití kafe jsem byla vyvedena opět postraním východem, tentokrát čistá jako lilie. Ani se nedivím, že je v tomto státě takový bordel, když ti, kteří mají na starosti legislativu se rozptylují na erotických portálech.