... / --- / ... /

Přijdou dny, kdy se nám začne v
„rukou“ rozpadat život našeho nejbližšího.
Není to nic momentálního, nic, co přišlo teď. Je to proces dlouhodobý, o kterém víme, se kterým se snažíme něco dělat, bojovat s tím.... ale najednou zjistíme,
jak moc jsme na některé věci slabí, jak jsme “maličcí“ a nemohoucí pohnout s něčím tak těžkým...
A co když najednou po hodně letech poznáváme někoho, kdo žije po našem boku. Je naší součástí
a my jeho. Je naše pokračování. Co když si najednou uvědomujeme,
že ta naše láska, o které jsme si mysleli, že je ta správná,
má trhliny. Nebo nebyla tou správnou... nebo dostatečnou, či příliš všeobjímací a tíživou. Co když teď vidíme něco, co jsme dosud neviděli a nevíme, jak naše emoce správně vložit do srdce našeho nejbližšího. Co když se bojíme toho, že ublížíme ještě víc... že do té křehké duše vstoupíme neopatrně, a něco tam pošlapeme, i když tam chceme vejít s největší
opatrností a se záchranným kruhem.

Jak zachránit vlastní dítě... Jak předejít nejhoršímu... Nevím, netuším...

Ano.

Jsem matka.
Jsem člověk nejbližší jemu a on mě.
Jsme jako dvě nádoby, které se vzájemně doplňují - jsem jeho máma a on je mé dítě. Známe se, víme o sobě vše a přesto... přesto nevím, jak to udělat.
Snažím se nešlapat příliš hlasitě, nerozbít to křehké, čím dětská duše je, ale taky nechci balancovat na špičkách a bát se pohnout. Chci mu zachovat reálný život, ne utvořit bublinu,
která bude bezproblémová, tichá, klidná... Jen nevím, jak se v tom orientovat..
Je to tak těžké. Těžké pro všechny, ale hlavně pro něho. Není tak malý, aby nevěděl....
Ale není tak velký, aby věděl...

Vím, že je to běh na dlouhou trať,
vím, že ve spojení s kapacitami na to nejsem sama a vím, že se i on snaží. Ale taky vím, že podporu jeho otce mít nikdy nebudu,
spíš naopak.

Vina, vina, vina,... v plném rozsahu.
Tak zní jeho slova vždy, když spolu komunikujeme. Tedy spíš,
když já se snažím o komunikaci o čemkoliv. Je to ubíjející a
úmorné... Jsem hloupá, když se snažím o zachování jejich vzájemného kontaktu. Vím to.

Vím, jak je to pro mé dítě náročné,
vidět realitu bez růžových brýlí. Vím, jak je pro něj těžké
srovnat si, že ten „člověk“, se jako člověk vůbec nechová... a přesto ho má syn rád. Je to samozřejmé. Děti své
rodiče vždycky milují. Jen ten přechod do černé atmosféry vztahů, je pro dítě jako násilí, na něm páchané. A zachránit duši dítěte? Je to jako chtít chytit vážku v letu holýma rukama. Máme strach, že jí ublížíme. Že stiskneme silněji,
než je nutné... ale my se přece bojíme, bojíme se, že nám vyklouzne a bez naší pomoci zahyne.
Tak ráda bych mu našla klidné místo,
kde se dá žít normálně. Řešit běžné věci, smát se, užívat
života, ale zatím to nejde. Jsme svázáni s minulostí víc, než
je nám milé a tak žijeme v tom, co zrovna je. Doufám... věřím,
že se mi to jednou povede. Dát mu úsměv na tvář a život beze strachů.

Jen se tak umět odpoutat a odletět -
to by nám stačilo. A klidnou duši? To už by jsme našli společně....

Air on.... -
https://www.youtube.com/watch?v=pKYCPk-JZoU