Nudistou se nestanete náhodou

Nudistou se nestanete náhodou. To si nejspíš řekne každý. Nebo snad jo? Jak se to stane, že se rozhodnete jít k vodě a tam prostě být bez plavek, nazí?

Bylo mi třináct a se svým stejně starým kamarádem jsem byl v létě na chatě u jeho dědy. Pěkná chata. Na samotě, v lese, kousek lom a potok, před chatou bazén, žádná elektrika.

Jednoho dne kamarádův děda rozhodl, že se budeme koupat bez plavek. Přece jenom tam nikdo jiný není, tak proč bychom měli mít na sobě plavky. To dá rozum, ne? Vcelku jo, ale pokud jste silný introvert a stydlivá osobnost, tak vás to trošku vyvede z míry. Vlastně hodně vyvede z míry.

„Nejsou tu žádné ženy, tak proč mít plavky?“ řekl děda. Nezmohl jsem se na žádnou odpověď.

Seděl jsem na posteli, byl jsem nervózní… a sundal si slipy. Připadal sem si jako malé dítě, které bude běhat po zahradě nahaté.

Vydal jsem se ven z chaty. Cítil jsem nervozitu, srdce mi bušilo. Vyšel jsem ze dveří a spatřil mého kamaráda, kterej byl – k mému tehdejšímu velkému překvapení – chlupatej. Hustej černej trojúhelník mezi nohama … neustále jsem se na něm očima zastavoval. Černej trojúhelník, ze kterého vykukovalo velké tmavé péro… Dětské časy byly asi pryč…

Skočil jsem do bazénu a poprvé ucítil ten pocit, kdy mi voda volně proudí kolem celého těla, kolem zadku, koulí, péra. Blbli jsme ve vodě jako dřív… Alespoň já se tak teda pokoušel blbnout. V hlavě jsem měl trochu jiný myšlenky.

To malé dítě, co běhá nahé po zahradě, jsem byl stále.

Já byl totiž holátko. Bez jediného chloupku, obřezaný. Cítil jsem se tak nahý ještě víc. Bylo mi trapně. Já byl vyšší, hubenější, mezi nohama jak oškubaná holá slepice, s holým žaludem a drobným zadkem jak dva kmínky. Furt jsem pohledem sklouzávat na ten černý trojúhelník…

Tak to celé začalo. S mým nejlepším kamarádem jsem běhal nahatej na počátku puberty kdesi v lese kolem chaty.

Přes všechny pocity study, ponížení, zahanbení, trapnosti atd. jsem se stal nudistou. Ta kombinace pocitů je totiž návyková.