včera

Včera jsem přišla o kamaráda.
Možná je slovo kamarád příliš silné, ale nevím, jak jinak ho nazvat. Celkově
mám problém nazývat „vztahy“ tady na amatérech. Prostě někdo, kdo je mi sympatický,
ráda čtu jeho blogy, komentujeme si příspěvky navzájem, občas si napíšeme vzkaz. Máme v něčem podobný smysl pro humor, ironii a dobíráme si jeden druhého. Přitom jsem přesvědčená, že nejsem vůbec jeho typ a on můj vlastně taky ne. Takže o sex nebo vzájemnou přitažlivost nejde. Známe se takto už několik let a někdy o sobě půl roku nevíme, jindy si vyměníme několik vzkazů nebo komentářů pod blogem za pár dnů.
Nikdy dřív mě nenapadlo, že bych se s ním chtěla potkat osobně, mám pocit,
že bych nevěděla, o čem se bavit. O dětech? Manželce, manželovi? To, co máme společné je jenom tady na amatérech.

Profil, který máme společný s manželem,
byl původně jen můj. Proto je taky nick ženského rodu. I když je už dlouho párový, pořád mám pocit, že se na amíkách projevuju sama za sebe. Na většině
fotek jsem já, blogy píšu jen já.
Nedělám to muži za zády, blogy mu většinou přečtu, vzkazy si taky čte, nebo mu vyřídím, že někdo psal nebo já jemu. O tom, že si píšu s vynálezcem modrého
špendlíku, ví taky. Měla jsem pocit, že ho to nezajímá, nebo to nechápe, proč
si píšu s cizím chlapem.

Tak jsme si s kamarádem zas vyměnili pár vzkazů, popřála jsem mu k svátku, on mi poslal na ukázku své
nové fotky (ženský akt), které se mi tak líbily, že jsem prohlásila, že bych podobné taky chtěla. V tu chvíli jsem nemyslela vážně, že se sejdeme a bude mě fotit. Zaprvé je mezi námi bezpečná vzdálenost přes půl republiky a pak, nejsem přece jeho typ J Netroufala jsem si ani navrhnout manželovi,
že bych chtěla nějaké nové fotky. Jako naschvál si manžel zrovna v práci otevřel amatéry, což nikdy nedělal, a tam si přečetl naši korespondenci, z čehož usoudil,
že si něco domlouváme bez jeho vědomí. I když jsme si později vysvětlili, že jsem neměla v úmyslu mu něco tajit, nebo si s jiným plánovat, byl mrzutý a naštvaný. Kupodivu nakonec souhlasil s tím, aby mě kamarád fotil,
ale domlouvat to začal on. Kladl si podmínky a vzkaz kamarádovi napsal mým jménem sám. Vlastně ne mým jménem, když
jsme pár, jenomže dosud jsem psala tomu kamarádovi já, tak mi bylo nepříjemné, že do toho vstupuje manžel.

Máme s manželem dohodu, že můžeme přizvat i někoho dalšího k našim hrám, ale domlouváme to spolu tak,
že oba sedíme u klávesnice a s tím třetím nebude jeden z nás sám udržovat
žádný jiný kontakt. Když jsme si domluvili focení s kamarádem,
předpokládal manžel, že to bude jako v těch ostatních případech. Jenže kamarád poznal, že je ten vzkaz jiný než
obvykle a psal, že je z toho nervozní, at´ píšu normálně. Pak se omlouval, jestli mě nějak neurazil.
Byla jsem doma sama a nechtěla mu odpovídat, jen jsem napsala, že neurazil a
že se ozvu večer (až se dohodneme s manželem).

Manžel přišel nečekaně domů dřív,
že se cítí špatně a potřebuje si se mnou promluvit. Prý jsme se asi nepochopili, když jsme si dohodli podmínku, že s nikým nebudeme udržovat kontakt samostatně. Žárlil na vzkazy s kamarádem, protože cítil, že nejde jen o to, že mě vyfotí, poděkujeme, rozloučíme se a pojedeme domů. Cítil, že mezi námi je něco víc. Vysvětlovala jsem mu, že je to kamarád a na tom přece nic špatného není, na což reagoval docela pochopitelně: „Normální kamarád Tě neviděl nahou, nevykládáš
mu, jak to máš ráda, nenecháš se od něj fotit.“ Prý mu ubližuje, když má pocit,
že mi na tom kamarádovi záleží, chtěla bych se s ním setkat, myslím na něj.

Manželovi ubližovat nechci,
nevěděla jsem, že to tak prožívá, tak jsem kamarádovi napsala, že focení nebude a nebudeme si už psát osobní vzkazy. Nemyslela jsem, že by mi to rozhodnutí mohlo být líto, ale trochu je. No nic, v blozích se budu nadále svěřovat já, je to můj vlastní deníček, ale všechno ostatní tady na amatérech máme společné s manželem.
Vztah s ním je pro mě nejdůležitější.