K olympiádě...

Drahá Pet,

už poněkolikáté čtu Tvoji zprávu o chystané olympiádě. Dokonce jsem i začala vyplňovat přidruženou přihlášku. Zjistila jsem však, že ač jsem holka soutěživá, tak v brandlýnském zápolení nemám jako absolventka klášterní školy žádnou šanci. Všechny Tebou a Fredem vypsané disciplíny se mi zdají být tak trochu zvrhlé - některé dokonce i víc než jen trochu. Skutečně jsem nenašla jedinou, které bych se mohla zúčastnit, aniž bych se dostala do rozporu s pravidly výchovy, kterou jsem prošla.

Říkala jsem si: "Holka, trochu se zapřeš a medaile je Tvoje," ale ruku na srdce. Je mi jasné, že by mi stud nedovolil se zúčastnit veřejného soutěžení v disciplínách, v kterých bych snad i mohla patřit mezi favority.

Ač nemám příliš mnoho zkušeností, zjistila jsem, že mám od přírody mimořádný talent, který touží po tom být rozvíjen a oceňován. Ale je mi jasné, že když se přihlásím, tak hlava tělo přepere a já bych se těsně před startem musela omluvit ze zdravotních důvodů a celou dobu závodu bych pak prozvracela někde v křovíčku kvůli trémě a organizátorům bych tak způsobila nemilé organizační problémy - vzhledem k tomu, že většina disciplín je párová.

A tak, i když sním o tom, že si hrdě připnu na prsa nějaké to hezké závodní číslo jako třeba: 69, 1, nebo 5, reálně vím, že to nedokážu, že už před startem jsem diskvalifikována souborem tabu, která mi roky byla vtloukána do hlavy.

Achchjóó, Pet, tolik bych si přála stanout na stupíncích vítězů!