Modlitba
Tento týden jsem zde četla blog s názvem Čtyřlístek. Patřil k těm nejhezčím příspěvkům a vlastně - líbíl se mi nějvíc a děkuju za něj. Byl mi něčím hodně blízký. Chtěla jsem napsat komentář, ale nenašla k němu slova.
Byl mi blízký a něco mi chtěl připomenout. Vzpomněla jsem si, ale nebyla si hned úplně jistá. Už jsem.
Před víc jak dvaceti roky jsem byla s dcerou v Brně ve stacionáři. Učili nás tam hlavně jógu. Jednoho odpoledne jsem se vracela s dcerou zpět a na zastávce čekala na tramvaj. Přijela. Poprosila jsem mladíka, co stál za mnou, zda by mi pomohl s kočárkem.
„Nemám ruce“, rozuměla jsem. Vůbec mi to nepřišlo divné, rychle jsem se otočila na mladou ženu vedle s toutéž prosbou. Pomohla mi s kočárkem do tramvaje.
Mladík se postavil vedle mě a řekl: „Vždyť jsem vám říkal, že mám ruce.“
„Promiňte,“ omlouvala jsem se, „já rozuměla, že nemáte …“
Cítila jsem se trapně, ale úsměv vyhrál.
Povídali jsme si a vystoupili na stejné stanici. Měla jsem pocit, že nevystoupil na té své. Šli jsme spolu kousek cesty po chodníku a před rozloučením se zastavili.
„Pomodlím se za vaši dceru,“ řekl najednou a já jen překvapeně mlčela. Postavil se blíž ke kočárku a sepnul ruce.
Nevím, jaká byla slova jeho modlitby. Všechny modlitby zřejmě vyslyšeny být nemohou, ale i kdyby jen popřál šťastný a spokojený život v jejím světě, bylo by to fajn. Dík.


Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing.