Učitel "Autorita"

Ráno vstal, vůbec se mu nikam nechtělo. Zase se po něm povozí. Večer se učil, ale ví, že to bylo k ničemu. Ona si zase něco najde, jak ho shodit. Nebude jí odmlouvat, nebude nic komentovat, slíbil to mámě. Je z toho nešťastná. Snažila se to ze začátku tajit před tátou, ale dál už to nepůjde. Asi bude zase řádit a dá mu, co se do něj vejde. Je jinak moc hodnej, ale když se vytočí, mydlí ho hlava, nehlava.

Trvá to druhý rok, nemá ho asi ráda. Jednou se snažil zavtipkovat při hodině, ale byla vzteky nepříčetná. Nikdy víc si už nedovolil.  Nechtělo se mu, ale šel, tak jako vždycky, vlastně nikdy nemarodil, nikdy se ještě neulil. Ještě pověsí vyprané prádlo, vytře chodbu, aby máma nemêla moc práce, až přijde domů. Byl naučený doma pomáhat už odmala. Odpoledne se zastavi u babičky, tak jako každé úterý, potřebuje donést nákup a někdy jí předčítá z knihy. Přece jen už špatně na ta malá písmenka vidí. Má tyhle chvilky s babi moc rád.

Zvonění a je to tady. Dělá se mu špatnê od žaludku. Přichází do třídy. " Posaďte se, kdo chybí, koho vyzkoušíme? Pojď k tabuli Jonáši." Věděl to, už zase, padá jedna otázka za druhou. Tohle jsme ale umět neměli.

" Zase máš za pět, sednout a dej mi žákovskou. Napíšu otci, ať přijde do školy. Jsi úplný debil. Asi bys měl zajít k psychiatrovi."  Nesnáší ty její arogantni poznámky.

Po škole volá mámě, vysvětluje. Ona se s ním učila, ví, jak na tom je. Chemie není jeho silná stránka, chodil na doučování k jednomu učiteli. Ten ho chválil, že doučovat ho, je zbytečné. Je to bystrý kluk, říkal.

Doma proběhla rodinná porada, co s tím klukem. Tentokrát ho táta už nebije. Promlouvá mu do duše, že se bude muset učit víc, přece teď v deváté třídě nepropadne z chemie. Má celkem slušné známky, no není žádný genius a nějakou trojku má, ale jinak to ujde. Chtěl jít do učení, tak nemusí být zrovna premiant.

Už ho nebude bít. Je divné, že zrovna tahle učitelka s ním má pořád problémy. Z jejího předmětu propadá třetina třídy, jedničku nemá nikdo. Pořád mu dává nějaké poznámky. Je drzý. Nepřipravuje se. Nemá pomůcky. Mluví při hodině. Kouká z okna.

Naposledy vynadala matce, že nad ním drží ochrannou ruku, že se ho moc zastává a ať poznámky podepisuje jen otec. Věděla, že ho zbije, asi v tom vidêla tu správnou výchovu. Když zjistila, že ho přestal otec bít, pozvala si Jonáše do kabinetu.

" Jsi neschopný debil, úplný blbec. K čemu ty na světě vůbec jsi? Jiní umí malovat, psát básničky, nebo hrát fotbal. Ty neumíš vůbec nic, bylo by lepší, kdybys tady na světě nikomu nepřekážel"

Zatmělo se mu před očima, v hlavě mu tahle slova běhala pořád dokola, jako ve smyčce. Ani nevěděl, jak došel domů. Všechno se mu najednou zdálo šedivé. Připadal si zahnaný do kouta a v sobě cítil jen prázdnotu. Otevřel okno, nic neslyšel. Neslyšel ten křik matky, jak ho zoufale volá. Stál na parapetu a koukal do prázdna...

Děti odjakživa vzhlížejí k učiteli, jako k autoritě. Ať přirozené, či vynucené. Tráví s ním ve škole možná třetinu svého času. Měl by ho učit, nejen chemii, měl by ho učit žít....