Jsem normální?

Jistě jste si i Vy občas všimli inzerátů, profilů, nebo jen takových prohlášení, postesků nahlas, které znějí podobně jako třeba:,,Jsem normální a hledám někoho normálního“. Zdánlivě je vše logické, správné, jakoby rozumné. Je to však alespoň trochu rozumné? Zkusím tedy rozvinout tuto úvahu tak nějak od začátku.

Normální hledá normálního. Je třeba si přiznat, že každý člověk je jiný. Nikdo není zcela stejný jako někdo jiný. Jak to dokázat? Jednoduše, stačí si věc otočit. Může někdo z těch ,,normálních“ říci, nebo napsat, že je úplně stejný, jako někdo jiný v jeho okolí? Asi ne. Jistěže, naši přátelé, které si vybíráme dobrovolně, přirozeně a naše společné přátelství je prověřeno časem, ano, tito přátelé jsou nám v mnohém blízcí, na ledacos máme podobný názor, mohou nás spojovat některé společné záliby, jistě. Ale myslí si snad někdo z těch ,,normálních“, že zná někoho, kdo je stejný jako on? Pochybuji. Každý člověk je jiný, je třeba si to připustit. A každý o sobě smýšlí jako o docela normálním. Nebo si snad myslíte, že ti jiní, než ti ,,normální“ si myslí o sobě, že jsou hloupí, trapní, nesnesitelní, odporní, úchylní a zlí? Ne, většinou si to nikdo o sobě nemyslí. Naopak, každý člověk se o sobě domnívá, že on je normální.

Jak to tedy vypadá teď? Každý člověk je tedy jiný, ale mnoho z nich si myslí, že jsou právě oni ti normální. Ano, tito ,,normální“ totiž došli k svému upřímnému závěru, že normální je on, normální je jeho vnímání světa, jeho povaha, jeho názory, jeho chování. A čím více se někdo odlišuje od něj, ať už v pozitivním, nebo negativním významu, tím více normální není. Protože normální je tady jen ten náš ,,normální“, který to všude píše a říká. První věc, která těmto ,,normálním“, uniká je tato. Pokud si tito ,,normální“ myslí o těch ostatních, ne stejných jako oni, že nejsou normální, měli by si připustit, že i ti ostatní ,,normální“ si myslí právě o nich, že ani oni nejsou normální. Jednodušeji vyjádřeno, ti ,,normální“ si myslí o těch ostatních, že nejsou normální a naopak, mnoho těch ostatních si myslí o těchto ,,normálních“, že nejsou normální. Nebo ještě jinak. Všichni ti ,,normální“, kterým to nedošlo, si myslí o sobě navzájem, že ti ostatní nejsou normální. (Dalo by se lakonicky poznamenat:,,Je tohle ještě normální, hi) Proč to tak je? Protože ,,normální“ považují za normální jen to své, jen sebe. Pochopitelně, všichni tito ,,normální“ se pletou. Ale něco mají společné.

Za normální považují jen sebe.
Ze nenormální považují kohokoliv jiného, jen proto, že je jiný než oni.
A všemi ostatními ,,normálními“ jsou také tito ,,normální“ považování za divné, trapné, nesnesitelné úchyly.

Tito zdánlivě normální se vzájemně považují za nenormální. Toto je jim společné. V tomto jsou tito ,,normální“ stejní jeden jako druhý, ale neuvědomují si to.

A dále… Co to je stejný, jeden jako druhý? Ano, jsou to šediví, nevýrazní, nezajímaví, mnohokráte se vyskytující jedinci, kopie, plagiát normálnosti, stále dokola, jeden jako druhý, kde je jen on ,,normální“ a všichni jiní jsou pochopitelně ,,divní“. Najdeme je všude, v každém větším společenství lidí.

Je pro vás lákavý, ať už jako přítel, kamarád, nebo životní partner, je pro Vás zajímavý člověk, který je šedivý, nevýrazný, tuctový, kde je jen on ,,normální“ a všichni jiní jsou divní? Není? Nevadí, takový člověk není zajímavý téměř pro nikoho. Jak se to projevuje v životě? Takový ,,normální“ nezajímavý člověk jde životem a ne a ne se seznámit. Jistě, mohl se na chvíli oženit, vdát se, mohl mít i přátele, po nějakou dobu. Ale časem byl tak ,,normální“, že ti nenormální, chápej jiní, odešli z jeho života a on putuje životem tak nějak sám. Co si o tom myslí, tento ,,normální“? To je jednoduché. Všichni ostatní, co se občas s někým seznámí, najdou nová přátelství, nebo životní lásku, zamilují se, všichni tito jsou divní. Buď jim jde jen o jedno, o sex, ale ,,normální“ takoví nejsou. Normální přece nesexuje. A nebo jsou to takoví, co se seznámí s kýmkoliv, za každou cenu, je jim jedno, jaký je to člověk. Kdežto náš ,,normální“ hledá něco jiného, něco vyššího, ušlechtilejšího, on hledá někoho NORMÁLNÍHO. Léta, mnoho let. Občas jakoby něco nového začne, ale brzy zjistí, že ten člověk není normální, prokoukne ho, že je divný a vše brzy skončí. A tak ,,normální“ zůstává sám a sám, protože on je ,,normální“.

Nikdy mě nelákal člověk, který je jako mnoho ostatních, stejný, stádovitý, neslaný, nemastný, klišovitý, šedivý, uniformní, kopie jiných, kterých člověk potká tisíc za rok. Naopak, vždy mě zaujme člověk jiný, odlišný, výjimečný, zvláštní. Dělá něco, co jen tak někdo nedělá, umí něco, co jen tak nikdo neumí. Má nezvyklý humor, má záliby, koníčky, kde to dotáhl daleko, je úspěšný ve své profesi víc, než bývá zvykem, je nezvykle inteligentní, má nadprůměrný přehled, je příjemně komunikativní, víc, než bývá zvykem, jeho pohled na život a na svět je hodně odlišný, než je obvyklé, má názory, které mě překvapují, které jsem neslyšel, má pevné zásady, i když někdy hodně zvláštní, má nezvykle dobré srdce, cokoliv. Mě vždy zaujme člověk výrazně jiný a naopak, nikdy mě nenadchne člověk jako ostatní, stejný, podobný, svým způsobem, protože těch je na počet nejvíce, člověk ,,normální“.

A co ty? Jsi normální a hledáš někoho normálního?