Když se konec blíží a chce už už klepat na dveře, když tvé dny se sčítat začínají do závěrečného souču, pozoruješ, jak svět se změnil.
Okolo tebe je stále víc a víc lidí. Přibývá hlavně mladých a dětí je jako nikdy dřív. Jejich křik se rozléhá všude.
Přestože lidí je víc, zůstáváš sám. Tví blízcí odešli. Rodiče a sourozenci přešli na druhý břeh a děti žijí daleko ve městě.
Každý den hledíš do tváře Stáří, to když se díváš do zrcadla nebo na ty, co potkáváš.
Vzpomínky, všechny vzpomínky, i ty krásné, spolkla nemoc a víc je nevydá.
Kopce, hory, les, řeky ... jsou stejně vzdálené jako nebeská tělesa plující temným vesmírem.
Okno v tvém pokoji je obrazem, co se každý den mění. Kolik podob má?
Podzimy přichází stále dřív a zimy jsou delší a delší.
Včerejšek zmizel a zítřek je v nedohlednu. A dnešek? Co je dnešek?
Zpěv ptáků utichl a v hlavě slyšíš jen podivný šum a směs vzdálených hlasů.
Snad jen, kdo se umí podívat do hlubiny v očích, co až k srdci vede, přečte: Užívej života, než se ti ztratí ve tmě věku.