Jednoho dne......

Jednoho dne se probudíš a nepoznáváš se. Nikdo tě předem nevaruje, nikdo ti nedá vědět, že se něco takového může stát. A ty najednou stojíš před zrcadlem a koukáš se na jinou ženu. Máš jiné chutě, máš jiné nálady, jinak všechno prožíváš, jinak se na věci díváš. Ze začátku se divíš, pak si začneš zvykat a pak to rozjedeš podle toho, jak tvoje nová duše zrovna potřebuje. No, vlastně nejen duše, ale ty celá. A rozjedeš to ve velkým. Občas se sama sobě divíš, občas v tobě zahuláká ta minulá...jako třeba...hele neblbni, tohle už je moc, couvej holka a nepřeháněj to. Jenže ty si prostě nemůžeš pomoct. Ta vášeň, ta chuť, to všechno tě prostě totálně žene dopředu a kolikrát ani moc nepřemýšlíš, co všechno můžeš způsobit. Jenže ono nějak nejde s tím přestat. Většina lidí říká, že jsme na světě jen jednou a děsně to letí, tak proč si odpírat věci, které ti tolik dělají dobře, no ne?