Ten meil se toulal vesmírem dva dny než dorazil do mé schránky.
Měla jsem radost.
Radost z toho, že je živ a zdráv.
Netušila jsem, kde se toulá ... na moři, v džungli.
V mé představě jsem ho viděla, jak v džungli léčí domorodce, nebo jak se jeho loď zmítá v mořských vlnách.
Podobně jako ve vlnách či v bouři života.
Z jeho psaní tryskalo nadšení a radost.
Vždycky z jeho psaní byl cítit úsměv, klid, vyrovnání.
Přála jsem si přece ... mít za kamaráda šamana :-)
Ptal se mě na práci, na zdraví ... a na konci jeho dopisu stála věta - Na štěstí se neptám, to už máš.
Zastavila jsem se nad těmito slovy a říkala si - štěstí už mám.
Ano, štěstí máme ... jen ho asi někdy neumíme vidět.
A já ... já štěstí mám.
I když se mým životem proplétá nit bolesti s korálky slz ... ale to jistě každému.
Jo. Mám štěstí a umím ho vidět.
A ještě ...
ty čtyřlístky v malém květináči, co před několika měsíci vypadaly, že zahynuly, najednou znovu začaly růst.