Poprvé jsem pořádně podržel

Když jsem dorazil na místo, už na mne čekali. Vlastně mě to nepřekvapilo – nakonec - domluvili jsme se na přesném termínu. I tak mi přijde v současné době ''života ve sprintu'' milé, že je termín dodržen bez X přesunů a změn.

Sympaticky vypadající slečna mi pomohla odložit a po krátké seznamovací proceduře mě dovedla na lůžko, kde jsem měl počkat. Tedy jsem čekal a sem tam jsem prohodil pár slov s již zmíněnou slečnou. Snažila se uvolnit mé napětí, jenž ze mě bylo cítit. Věděla, že jdu poprvé. „Milá nadstandardní službička“, napadlo mne...

...a pak přišel ON. O trochu více jsem znervózněl, protože jsem nic podobného v životě ještě nedělal a právě kvůli němu jsem dorazil. Pak jsem si vzpomněl na všechna ta doporučení a došlo mi, že jsem si vybral zkušeného chlapa a nervozita není na místě, což mi pomohlo srovnat dech do roviny a mysl do latě. „Nene, dnes není nervozita na místě, dnes si pěkně užiješ se zkušeným frajerem“.

Přistoupil ke mně a strohým rozhodným tónem mi přikázal, abych otevřel ústa. Poslechl jsem. Přiblížil se ještě více a začal mě píchat. Do úst. Výsledkem byl rostoucí tlak, který jsem v puse cítil. ''Něco'' mi v ústech začalo růst. Po chvíli jsem nabyl dojmu, že mi hodlá rozervat ''papuli'' a právě ve chvíli, kdy jsem se začal trochu dusit na chvíli přestal a poodstoupil.

Podal mi vodu – asi abych se osvěžil.

„Ou jé, tohle bude jízda“, říkal jsem si a čekal jsem, co bude dál. Znovu mi poručil, abych otevřel pusu. „A vida, asi se mu v mojí pusince líbí!“ Poslušně jsem ji otevřel. Chopil se svého nástroje a začal mi s ním rejdit v mé ''tlamičce''. Nahoru dolů. Doleva doprava. Zprava dolů a doleva nahoru - pak zase zpět. Dovnitř a ven. Repetice.

Připadalo mi to věčné. Vystřídal snad všechny směry. V jednu chvíli jsem měl pocit, že mi vyskočí čelist z pantů a já zůstanu do konce života rozšklebený na celý svět. A pak to přišlo...

...ucítil jsem úlevu a myslím, že ON také.

Vytáhl svůj nástroj. Poodstoupil. Již vstřícnějším tónem se zeptal: „Chcete je vidět“? Nemohl jsem moc mluvit, ale dal jsem mu najevo, že ano. V zakrvácených rukavicích mi ukázal dvě moudré osmičky - jednu s pěkně zahnutým kořínkem – jež ze mě právě vytáhl. „Chcete si je nechat“?

„Ne, děkuji. Zahoďte je prosím.“ Spokojím se jen se vzpomínkou bez upomínkových předmětů, už tak mám krámů doma dost...

---

I tak by se dalo interpretovat mé první trhání zubů. Díky za přečtení. Za případná zklamání ne(s)nesu žádnou zodpovědnost.