Prosím tě, odpusť mi ...

Život není zlej, to jen některé okamžiky jsou těžké. Tak těžké, že je neuneseme v sobě, cítíme jejich tíhu a bolestivě nám svírají nitro. Slzy ji postupně odplaví a čas jako eroze otupí její ostré hroty a zmenší. Je mi hrozně, jak mi snad nikdy nebylo, i když … někdo by se možná jen ušklíb a řek – Jsou přece horší věci. Jistě. Je to skoro přesně dva týdny, co mi ho muž přinesl v náručí se slovy: Nevím, jestli to přežije. A já, trochu vylekaná, trochu nesvá, hlavně naivní a věřící jenom v to dobré. Zdálo se to být postupně lepší a já věřila, že sic nějaké trvalé následky budou, ale bude s námi žít. Věřila. Do včerejšího dne. Do včerejšího dne, kdy změna v jeho chování byla viditelná. Zaháněla jsem ten pocit, protože jsem tím nechtěla přivolat konec. Protože si z misky nic nevzal, nakoupila jsem cestou k lékaři několik dobrůtek pro jeho jazýček. A teď tu vedle mě leží a žádnou z nich neokusí. Neuměla jsem mu pomoc. Ani lékař. Neuměla jsem mu víc pomoc. Jen jsem ho poslala tam na nebeskou louku, kde se prohání náš psík i s jiným naším černým kocourkem. Prosím tě, odpusť mi to.