Když jsou slova zbytečná

Nikdy se nezapomenu u ní zastavit. Už jako malou holku mě doslova fascinovala. Stojí si tam už spoustu let. V naprostém tichu.Kousek od hlavní brány. Nad hlavou koruny stromů a zpěv ptáků.

Socha z kamene s tváří anděla. Koho asi ta křídla chrání ? Stojí si tu v celé své kráse, nehýbe se, nepřemýšlí, necítí. Necítí - smutek ani bolest, necítí beznaděj, necítí lásku ani nenávist, nic. Jen kus studeného kamene, který nepotřebuje zahřát. Necítí potřebu být milován a milovat.

Stojí tam, kde ji postavíš, kouká studenýma kamennýma očima, ze kterých nikdy nevypláče jedinou slzu pro milovaného člověka, kterýma se nikdy neusměje.

Zkus se jí dotknout a její rty jsou chladné, nikdy nepocítí teplo tvých úst, sladkost i trpkost polibků. Necítí potřebu, aby se jí někdo dotýkal - něžně, vzrušivě, láskyplně, a necítí potřebu někoho se dotýkat.

Nikdy nepozná, jaké to je, když ji někdo líbá oči, ústa a všechny části jejího kamenného těla. Nikdy se nezamiluje a zklamání jí nerozdrtí srdce na prach. Po tvářích jí stékají kamenné slzy, ale její studené srdce je úplně prázdné, nelítostné, necitelné bez lásky. Někdy bych si to s ní vyměnila. Sochou z kamene, které nikdo neublíží, nezabije její duši. Protože ŽÁDNOU NEMÁ.