Co dokáže fotka?

Vlastně ten článek tady už někde je. Ale teď trošku jinak.

Když jsem byla ještě hodně malá, fascinovalo mě prohlížet staré papírové albumy. Nejen ty naše, když jsme byli s bráchou malí, ale i ty našich prarodičů. Svatební fotky mých praprapratet v bílých robách už po té době značně zažloutlé, ze začátku devatenáctého století focené nejspíš Polaroidem, pod jehož bleskem bychom dnes možná oslepli.

Fotografův napjatý výraz při focení příbuzenstva, trpělivost uspořádat vše tak , aby fotka nějak vypadala měla formu.A samozřejmě černobílé. Jak jinak. Jak mi kdysi říkal kamarád : když se fotka nepovede, hod ji do černobílé :D

Posunu se trošku v čase do mých sedmi let, kdy jsme s tatínkem prošli branou veletrhů, taťka je strojař a tak mě vzal jednou sebou. Na schodech nás zastavil nějaký pán, že dělá fotky na zakázku návštěvníkům a jestli bychom si přáli vyfotit. Taťka je exhibicionista na focení, tak hned souhlasil, ale musím uznat , že mu to i v těch 75 letech sekne.Měla jsem kraťoučké modrobílé kytičkované šatičky a brýle, vlasy nakrátko a pořád jsem se tlemila.

Pak se dlooouho nic nedělalo, než jsem si na vysoké vzpomněla, že mi kdysi leží doma starý ruský foťák coby dárek k mým desátým narozeninám. Což o to zvědavost, tehdy byla velká. Ale ruský návod a neznalost jazyka mě dokonale odradil a vždy donutil foťák odloží na dobu neurčitou.

Prostě jsem neměla nervy na ty hlášky typu PRJEVINÍTĚ FILM DALJÉVA, PRJEVINÍTĚ FILM DAPRÁVA.

A to mě ruština nevadí -naopak. Dokonce bych řekla, je i sexy.A Rusky moc krásné.

S pomocí kamarádky se pak stalo focení koníčkem. Ale u mě to není jen o té spoušti ale o tom že jsem nucena stále přemýšlet a kombinovat expozici a záběr. Možná to není technicky tak dokonalé, ale svůj účel fotka pro mě vždy splní.

Pro mě znamená každý cvak, .
VZPOMÍNKU POCITY, BARVY, VŮNĚ- LÁSKU- EMOCE: BOLEST PLÁČ LÍTOST BEZNADĚJ RADOST A LÁSKU. A v první řadě NEDOČKAVOST V ČEKÁNÍ JAK TO DOPADNE.
JO a taky to CHLUBENÍ :-))

Kytkama, jasný!

Kdysi, když jsem fotila ještě starou Nokií, někdy 2008, mě napadlo vyfotit maminčiny ruce. Trhala jsem tenkrát na zahradě měsíček a tak jsem jí položila ty žlutý květy do vrásčitých dlaní. Dlaní, které mají v těch vráskách vyrytý celý život.

Stejně jako fotkou zachycené stáří, nebo bříško těhulky, slzy truchlící vrásčité paní nebo smích štastných novomanželů.

Fotka je pro mě jedna velká emoce, a at chceš nebo ne -NIKDY NEVYFOTÍŠ ŽÁDNOU FOTKU STEJNĚ. Třeba jen o setinu sekundy a už je to jiný záběr.

A proto je mám tak ráda.