Můžeš za můj úsměv

Bojíš se? Ne, proč? Měla bys :-)........ okamžitě jsem v mysli viděla ty šibalské jiskřičky ve Tvých očích a lehký úsměv. Bylo to tak vždy,když jsi měl v plánu mě nějak škádlit. Už jsem to znala. Snažila jsem se uhádnout co se ti honí hlavou a co můžu čekat. Byla jsem ti odevzdaná na milost a nemilost Pásy pevně připoutaná k sedačce, na hlavě helmu se sluchátky, před pusou mikrofon, za zády ty a za tebou vrtule, která nabírala na obrátkách a my se pomalu začali rozjíždět......padák se plnil vzduchem a už jsme byli pár centimetrů nad zemí Teď už není cesty zpět. Udělali jsme lehčí otočku a stále nabírali výšku. Zamířil jsi nad jezera. Domy i auta už měly velikost malých modýlků a lidi na kopci v okolí zříceniny hradu byli jen nepatrné tečky. Jsi OK? Ozvalo se ve sluchátkách. Jj, všechno v pohodě........ Jen se mi z těch všech úžasných pocitů ani nechce mluvit. Dostali jsme se do výšky 750 metrů nad přízemní smog a užívali si obrázek slunce blížícího se k západu a neskutečně modré oblohy. Bylo to jak v jiné dimenzi.....jiná škála odstínů modrého nebe a nepopsatelně krásný a intenzivní pocit volnosti. Vždyť všude okolo mě i pode mnou byl jen vzduch.....a malá sedačka spojená tenkými lanky s křídlem. Jen občasný poryv větru mě vrátil do reality. Upozornil jsi mě na obrys vrcholků Alp v dáli. Pomalu jsme se začali stáčet zpět na letiště. Teď přišla tvá chvíle. Manévroval jsi tak, že několikrát jsme na pár vteřin zažili stav beztíže i pár géček přetížení. Prostě jsi zkoušel, co vydrží můj žaludek. To už jsme ale byli nad letištěm a pomalu šli na přistání. Proběhlo zcela hladce. Kolečka se zastavila a ve mně ještě stále doznívala ta silná směsice nepopsatelně krásných pocitů. Trochu ztuhlá chladem jsem se postavila na pevnou zem. Teď jsem určitě měla jiskřičky štěstí v očích já a na rtech blažený úsměv, který se objeví při každé vzpomínce na tenhle let. Díky, že jsi mi alespoň na chvíli dal křídla.