Sen – olej – její muž.

… … … …

„Je večer, venku tma. Jsem doma, asi teď tady v tom svém pražském studiu. Stojím v prostoru a je mi jasné, že si pro mne jedou. Nemám strach. Jsem poměrně klidný. Vytáhnu hrnec, takový ten s dlouhou rukojení na držení. Položím jej na sporák a zapnu – a naliju do hrnce celý olej. Nechám jej vařit. Během toho vybírám nejostřeší nůž. Střih, stojím na ulici, v jedné ruce držím nůž, v druhé ruce držím hrnec s vařícím se olejem. Příjíždí žluté auto a v něm siluety třech postav. Pusobí skoro jak nějací bubáci, chlapi s černým povlečením na sobě a vystřiženými otvory pro oči. Zastaví přede mnou. Chvilku nic, čekajíc se svým olejem a nožem. Nemám strach, je mi jasné, že nejspíše odstanu nakládačku. Pak se něco stane, na ulici, nevím co, konstantně koukám na žluté auto a ty tři v něm. Lidi se na ulici rozutíkávají pryč, nakonec se přidají i ti tři v autě, dávají zpátečku a za hvizdu pneumatik odjíždí. Něco se stalo na ulici, kousek dál vedle mne, ale nevím co. Koukám na odjíždějící auto. Něco je na ulici, vedle mne opodál, ale nevím co. Něco. Něco tam je.“ (probuzení)

Řekl jsem jí o svém snu, v cenzurované verzi - samozřejmě. Jakože za mnou přijel její manžel s dvouma kumpánama. To s tím olejem jsem jí neříkal. Se smíchem a úsměvem dodala: „toho by nebyl shopný, on je takový jednoduší. Neboj.“

Ale neměl jsem strach či obavy z něho. Dostal jsem strach ze sebe. Doprdele, jak mne mohlo napadnout dát vařit olej? Nechat vařit olej v hrnci, který bych pak použil na ně, na kohokoliv z nich. Dal jsem – vařit – olej! To jsem schopný takového zla? Ten sen zdál se mi cca půl roku zpět, vzpomínám na něj do teď. Kor mne teď tak napadlo – jako kdyby jsme měli v sobě jeskyně ve kterých jsou žaláře - klece - vězení, ve kterých držíme své sny, touhy, strašáky ... nesplněné části našich životů a vše možné, co by mohlo narušit stavbu životů našich vybudovaných a stávajících. A přitom by něco z toho vězněného, mohlo přinést očistu, renesanci našemu životu. A nebudu jediný, kdo tam hluboko kdesi vězní tu zlověstnou bestii, která řve tak sílně, že se zachytává ve snech i v myšlenkách za bílého dne. Ať je zavřená. A bohové chraňte, aby se takové sviňské bestie uvězněné – někdy dostaly na světlo světa.