Proč mě nikdo nechce...

Pořád přemýšlím proč mě nikdo nechce... Už je to nějaký ten pátek co jsem se nadchnul pro tuhle ušlechtilou aktivitu, která byla v dávných časech jen výsadou šlechty a úzké skupiny poddaných, kteří se starali o blaho panských držav.

A panstvo se v těch dávných dobách staralo, aby jejich majetek vzkvétal a rozmnožoval se. Lesníci se tenkrát museli starat, aby zvěře v lesích neubývalo, ale naopak. Hodnota panství se tehdy posuzovala podle pestrosti a hojnosti zvěře. Celá staletí se lovila zvěř a i druhy zvěře, které dnes můžeme vidět (až na pár výjimek) už jen na hradech, zámcích a v grafických publikacích. Za pár desítek let, jsme dokázali z přírody vyhladit některé druhy zvěře a některé téměř. Dnes se je snažíme do krajiny pracně vrátit a ani odborná veřejnost se neshodne, jestli je to dobře, nebo máme být rádi, že jsou pryč. Jediný živočišný druh, který je v našich lesích opravdu přemnožený je surovec kůrovec. Je vůbec za tuhle ekologickou katastrofu někdo zodpovědný? Nejsem dostatečně erudovaný, abych hodnotil co kdo udělal, nebo neudělal špatně a co se stalo a stát se nemělo, nebo se mělo stát. Jako laik vidím jen stále se křižující kamiony narvané dřevem a mizející les. Suché paseky, na které už čtyřikrát vysázeli nové sazenice stromků a ani na počtvrté se nechytly a uschly... Kdo rozhoduje o výsadbě, už při sázení zažloutlých sazenic, do totálně suché půdy..? Kdo tohle vlastně platí..? A pak nějakou moudrou hlavu napadne, že když z tisíců sazeniček se chytne jen směšně málo kusů, nesmíme připustit, aby nám je sežrala hladová zvěř. A tak tu zvěř vybijeme...

Vždy jsem myslivost vnímal, jako něco krásného, ušlechtilého co má hlubokou tradici. Kulturní dědictví, které nám můžou ostatní národy závidět. Ale poslední dobou ve mně roste pocit, že je to jen iluze. Jsem prostě duší idealista a setkávání se s realitou ve mně vyvolává stále častěji negativní pocity. Vím, že je to jen a jen moje chyba, že neumím vždy plně využít daných možností. A pak ta moje prostořekost... Nikdy jsem si neuměl dávat pozor na hubu a měl co na srdci to na jazyku. Jako správný rebelant, vždy každému říct co si myslím. A to hodně lidí nesnese.

Proč myslivecký hospodář, loví každý rok trofejovou zvěř třetí věkové třídy? ...zatímco jiný zasloužilý člen spolku, který je navíc už 19 let v první desítce členů s nejvyšším počtem opravdu odpracovaných brigádnických hodin, tu trojku daňka, natož jelena, ještě nikdy v povolence neměl. Co kdybych chtěl diskutovat s hlavním agronomem místního kolchozu... Proč na pozemních, kde loví on, se už sedmý rok sází jen řepka, kukuřice a obilí, zatímco sousedním honitbám vytrvale cpe do osevního plánu gépéesky, kde každé jaro posečou všechny nové srnčata. V hospodě se pak u piva a rumu chlubí idiot kombajnér, že se mu dnes povedlo na jednom poli posíct devět srnčat. Člověk pak smutně kouká na posečený lán a podle poletujících a poskakujících krkavců, vran a strak poznává místa zkázy a zmaru. Přírůstek srnčat je pak nula. Ať mi nikdo neříká, že to ti lidi nedělají schválně.

Ale jak mi tu napsala jedna šikovná amatérka: "Jinak PSST ... kolem agronoma i předsedy se musí našlapovat ofafrně. Jinak i na tom jednom poli, co je letos Jílek, bude příští rok kukuřice ;-)" A to PSST je právě to, co neumím. Proto mě asi nikdy do žádného spolku nevezmou. Bude asi mým údělem být napořád jen hostem a poplatkovým lovcem.

Jak mi říkával můj otčím... "Chlapče, chlapče, je mnoho povolaných, ale málo vyvolených!" Vlastně pardón "lovcem", tím asi taky nikdy nebudu. Spíš někým, kdo má rád ty zelené hadry, tradice, sezení na posedu za ranního rozbřesku, podvečerní čekané, kdy zvěř vytahuje za potravou a číhání při měsíčku, kdy umlkne hluk města a je slyšet každé zašustění. Přiznám se, že těm co mají tu možnost si tohle vychutnávat, kdy se jim zachce závidím. Taky bych to tak chtěl mít. Ale jsem prostořeký, nediplomaticky a neumím držet hubu.

...a pak proč mě nikdo nechce. Dobře mi tak!