Umíte být sami?

V TV dnes nějaký příběh, zaposlouchala jsem se do rozhovoru dvou lidí - bylo to cosi o samotě a osamocení. Neslyšela jsem celý rozhovor, jen závěr, kdy na dotaz, zda žena umí být sama, odpověděla tázaná, že sama být nikdy neuměla a neumí. Potřebuje k životu partnera-muže.
Tak jsem se hluboce zamyslela-myšlení bolí, já vím, ale pokusila jsem se a sama pro sebe si odpověděla.
Asi nejsem normální ženská a nějak se vymykám zvyklostem, protože když jsem si to bleskově spočítala, tak po manželově autonehodě s fatálním koncem žiji bez partnera déle, než ve stavu manželském. Je to fakt dlouhý čas, celých 26 let a za celou tu dobu jsem zvládla dva jakési vztahy, oba neperspektivní, které po vzájemné domluvě skončily.
Až teď, na stará kolena, kdy se děti trhly, mají své rodiny a životy, teď si někdy říkám, že mít vedle sebe duši spřízněnou - blízkou, že by bylo báječné. Večery by jistě byly pestřejší a nebyly by jen o koukání na TV a nezřídka nudné, možná i výlety, pokud by vůbec nějaké byly, byly by o potěšení a sdílení hezkých zážitků. A tak, shrnuto a podtrženo, život ve dvou stojí za to žít, když ho spolu žijí dva, co si rozumí a mají se rádi.
Je to můj pohled, možná ne úplně objektivní, ale zkusila jsem obojí, kompletní rodinu a samotu. Varianta č. 1 se nedá ničím a nijak nahradit, protože je, dle mého, nenahraditelná.