Dvě strany mince

Brouzdám spadaným listím, které září jakoby byl park posetý zlatými plíšky. Na podzim jsem vždycky hodně sentimentální a to, jak se příroda začíná choulit do barevného kabátu a pomalu končí květnaté období, mě uvádí do nálad, které se ani nedají popsat. Stýskám si, toužím, zpívám si a přitom jakoby se mi před očima odehrával můj dosavadní život… Kolikrát mnou cloumaly endorfiny, toužila jsem po nemožném… Měla jsem nasazená křídla a létala, ale taky padala do propastí. Všichni tyhle chvíle známe, kdy chceme neustále cítit vedle sebe toho s kým nám je dobře… Nechceme chodit po ulicích jen tak, chceme se držet za ruce - teda samozřejmě jak kdo ;-). Ty ruce nás spojují a říkají…jo, tak s tímhle je mi prostě fakt prima. Toužíme po neustálých polibcích, dotýkat se svých těl, vášnivě se líbat a objímat, cítit vzrušení, bušení srdcí, šimrání kolem žaludku a chceme se rozplývat ve všech slastných pocitech, zažívat extáze, cítit to souznění duší, porozumění, naše spojené vůně a horko, které vzniká a pokud to jenom trochu jde, nepolevit v tom.
A pak jsou to ještě jedny chvíle, ty, které tu zažívá asi spousta lidí. Hledáme něco, abychom ukojili své pudy. Svou nadrženost, svůj chtíč po tom cítit ty výbuchy extáze a někdy je fakt těžký poslechnout mozek, který nám říká….už dost! Copak po tomhle ty toužíš? Jen prožít pár neuvěřitelných okamžiků v objetí toho druhého a pak nic ….a zase třeba někdo jiný??? Ne, tohle přece nikdo nechce napořád, tomu já nevěřím. Protože ať je to jakkoliv, vlastně uvnitř zůstáváme sami. Myslím, že lidi nejsou stvořeny k tomu, aby byli celý život s jedním člověkem, ale nemyslím si, že mít jich zase moc je nějaká výhra. Každá mince má dvě strany a bylo by prima, kdyby mohl člověk prožít obě dvě…ať pak neremcá, že něco nezažil . Zajímalo by mě, která strana mince by se lidem líbila víc.