Pocit prázdnoty

Taky to znáte ?
Na někom vám záleží tolik, že ani jíst nemůžete.
Pak se to změní v nervy, že zase jen ležíte a občas něco sníte.

První článek, který píšu a nervy mi ani nedovolí přemýšlet, jindy ta slova tak nějak samy plynou a prsty jen kloužou po klávesnici a dnes, zmatení a strach, nic víc.

Přičtěte k tomu poslední dobou nesnesitelné zaměstnání a psychické zhroucení je nasnadě.

Dokonce vás i napadne se přestěhovat pryč od všeho, blíže jiným kamarádům, které vidíte jednou za měsíc a zdá se to super, blíže tomu na kom vám tolik záleží.
To by znamenalo výpověď, stěhování do nové pronajatého bytu a tomu všemu by muselo předcházet přijímací řízení do nového zaměstnání, potom doufat že kamarády neomrzíte, když se uvidíte častěji než jeden víkend v měsíci a ideálně kdyby osoba, na které vám záleží měla zájem se taky občas vidět, nejen na víkendy, ale klidně i na kafe a procházku v týdnu.

Zprvu to zní jako úžasný nápad nebo ne ?
Nové prostředí, blíže lidem na kterým vám záleží, lepší práce.
A pak přijde strach se svým "Ale co když..."
Ale co když to zaměstnání nebude lepší, co když vás nakonec během zkušební doby odmítnou, copak s pronajatým bytem, co když vás tamní kamarádi nemají až tak rádi, co když pro vás tak důležitá osoba nebude mít zájem se častěji vídat a opravdu chcete nechat úplně všechno, současné kamarády, rodinu, koníčky a to prostředí obecně přes půl republiky za sebou ?

Možná bych i ocenil, kdyby mi napsal někdo, kdo něco takového udělal, ta bych věděl, jaké to mělo plody, jestli se to všechno povedlo nebo katastrofa.
Možná ujištění že strany daných osob, ale dá se takovým ujištěním věřit a budou mít stejný názor potom ?