Můj největší trapas

Nevím jak vy, ale když se většiny lidí zeptám na jejich největší trapas, na nic si nevzpomenou, nebo si vzpomenout nechtějí. Píšu Vám zde kde jakou hloupost, jsem schopná napsat blog o průjmu, o nakupování v supermarketu nebo třeba hledání toaletního papíru po domě, prostě o naprostých hloupostech, ale ještě jsem se nepochlubila událostí, která se odehrála před mnoha lety, a přitom jsem to vyprávěla již milionkrát, pravda, obvykle lidem, co mě neznají, třeba tady na chatu nebo i na jiných chatech generující náhodné oponenty.

Přílišné detaily si nepamatuji, ale nejsou nejdůležitější. Můj asi největší trapas v životě se odehrál v Praze, ve stověžatém městě naší republiky, kde většina občanů alespoň jednou byla. Má sestra, byla jeden z těch lidí, co největší město v Česku nenavštívili a tak jsme se rozhodli to napravit. Na jednu letní sobotu jsme si naplánovali výlet. Pro Čecháčky to možná bude znít úsměvně, ale od nás z jihovýchodu Moravy, jak mi jeden Pražák řekl „Tam u Vás v Asii.“ je to solidní kus cesty, vlakem mnoho hodin. Nejhorší na tom je, že za ty roky se to nijak viditelně nezměnilo a i když z mého městečka jezdí přímý vlak do Prahy, člověk cestou umře nudou, a to hned dvakrát.

Když mě vzkřísili na hlavním nádraží v cílové destinaci, vykodrcala jsem se z vlaku a vydali jsme se směrem na náměstí s Vaškem, na Václavské náměstí. Všichni ne pražští tuto cestu znají, Pražáci nejspíš tama nikdy nešli, když vás neoloupí v Shervůdském lese plném zbojníků, po chodníku přijdete až k muzeu, tedy horní části náměstí. Já se tenkrát necítila nějak ve své kůži. Snad mi nesedlo brzké vstávání, snad spolykaná snídaně nebo možná to vzrušení z metropole, jinými slovy, rozbolelo mě břicho, ale šíleně. Jistě, na hlavním nádraží záchody byly, ale už jsme byli solidní kus cesty od nádraží a tak jsem pospíchala kupředu. Přiznám se, nevzpomínám si na tehdejší rozložení náměstí, nevím, jestli na rohu byl onen řetězec rychlého občerstvení, nepochybně tam ale muzeum i s toaletami bylo. Pobíhala jsem po náměstí jako šílená a hledala hajzlíky. Myslím, že jsem vlezla na drzo snad do nějaké restaurace, možná hotelu a bez zeptání jsem zneužila neveřejné záchodky. Bohužel bylo pět minut po dvanácté, nevinné kalhotky jsem uchránit nedokázala, skvrna na nich byla patrná, nevzhledná a zapáchající. Seděla jsem tam a přemýšlela, co dál. To nám ten výlet ale pěkně začíná. I dokonala jsem účel návštěvy a pustila se do drhnutí, bohužel nepomáhal ani suchý toaletní papír, ani mokré vlhčené ubrousky, nezbytná výbava moderní ženy. Teoreticky se nabízela možnost přemáchnutí a sušení ve vysoušeči, pokud tam byl, tato varianta mě však napadla až nyní, když to sepisuji. Odpadkový koš v kabince se nabízel jako možné řešení, odlehčit náklad a pokračovat v poznávání a objevování, a to nejen velkoměsta. Snad poměrně laciné kalhotky zůstaly v odpadkovém koši a já si plná svobodných myšlenek umyla ruce a vrátila se k čekající skupince. Prosím, nesmějte se mi, ale bylo to strašné. S takovým svobodným pojetím nošení spodního prádla jsem neměla pražádné zkušenosti, sukně místo kalhot taky nebyla výhra. Maminka mě od mala učila, že na spodek si musím dávat pozor, kvůli infekcím, bakteriím a tak a najednou mi až na ni šel prach velkoměsta, kouř ze špačků na zemi a při sezení v metru, tramvaji či na lavičce kdo ví co ještě. Uznávám, že to jsem si v té době neuvědomovala, úkol byl jediný, udržet důstojnost a nic neukázat. A skutečně jsem se na to pekelně soustředila, byla jsem paranoidní, chlap pode mnou na schodech byl noční můra, a to jsem nic extra mini neměla. Třeba do oběda jsem byla dosti nesvá, hamburger a zmrzlina mi vyplavily do mozku kdo ví jaké hormony štěstí a byť jsem cítila dole kde jaký vánek, začala jsem si toho nevšímat.

Bylo odpoledne, všechny největší atrakce včetně hradu jsme měli za sebou a šéf zájezdu si uvědomil, že vlak nejede za tak dlouhou dobu, jak by nám vyhovovalo. Jinak řečeno jsme měli dosti na spěch. Nejbližšími schody do podzemí jsme pádili a předbíhali všechny ostatní. K mé smůle, avšak patrně štěstí ostatních, zrovínka přijelo metro, celým tubusem se prohnal mocný závan větru, který rozhasil účes nejedné dívce. Držela jsem si vlasy, aby mi snad neuletěly a nešlo nezpozorovat smějící se skupinku týpků o něco starších, než já tenkrát, kteří se tlemili jako měsíčky na hnoji. Trvalo nekonečné vteřiny, než jsem se dovtípila, že úsměv a nadšené výrazy nejsou z mých rozcuchaných vlasů, ale z mé rozcuchané sukně. Gravitace totiž nefunguje na dvou místech, ve vesmíru a v metru. Sukně mi zakrývala pupík, ale klín ne. Jistě, neprodleně jsem sjednala nápravu a pipinku i s pozadím skryla před zraky veřejnosti a do krve se mi vyplavil jiný hormon, který způsobuje červenání.

Pod pojmem největší trapas si vybavuji tohle, z celého výletu si vlastně nejdetailněji vybavuji záchodky a pak schody do metra, ani nevím, o jakou stanici šlo. Doufám, že jsem vás svým trapáskem nezklamala, čekali jsme nejspíš kdo ví jakou pointu… Jinak nošení spodního prádla je jedna z TOP otázek ve zprávách i na chatu zde na Amatérech. Naučilo mě to hlavně jedno, bez náhradního prádla ani ránu. Ne, opravdu jsem si tento možná trend neoblíbila, na druhou stranu neznám nikoho, kdo to provozuje, tak jaký pak trend. A jo, občas, opravdu výjimečně, když je horko a mě chybí něco zpravidla v kuchyni, jsem schopná vyběhnout v domácích šatech do nejbližšího supermarketu bez přípravy, jinak tuto turistiku neprovozuji.

Ještě jsem se chtěla zeptat, co říkáte na styl psaní, který provozuji nejen v tomto blogu, ale který mě prostě baví – libí se vás, je vám to šumák nebo vás rozčiluje. Díky a Praze zdar…