Mikuláš

To mi takhle jednoho zamračeného dne z nenadání napsala spolužačka ze střední, že urgentně shání Mikuláše, jestli bych do toho šla. Na mé námitky, že jde o klučičí práci k mému překvapení pohotově zareagovala, že jsem přeci byla Mikuláška na základce. Je fakt bedna, člověk jí jednou ukáže fotku a ona si to třeba osm let pamatuje. Pravdou je, že kostým ze základky jsem ještě doma měla, vypůjčila mi ho tenkrát spolužačka a já jí ho už nikdy nevrátila. Promiň Zuzko. ☹ Dokonce jsem i věděla, kde hledat a v expresním čase jej objevila. K dokonalosti nechybělo málo, jen asi patnáct let, za které jsem nejen zestárla, ale jaksi jsem se obecně proměnila – výška, zadek, prsa, to všechno nabralo objem. Tenkrát jsme jako šesťáci zastoupili tradiční deváťáky Mikuláše, protože to byl příliš drsný ročník a vedení se bálo, že by prváky muselo přebalovat.
Bible obalená v alobalu a na ní nalepený kříž, to bude použitelné. Plastová šroubovací berle se zdála být taky v klidu. Bílé jako by šaty znenadání připomínaly spíše tričko a červený kožíšek jsem přes prsa neoblékla. Ale jo, Mikulášku pro dospělé tatínky bych asi dělat mohla, jen to není úplně to, co se po mě chce. Víte co, čerta dáte, zaťápete si obličej, dáte si černé kalhoty s černou mikinou a rachot můžete dělat čímkoliv. Anděl je taky pohoda, bílé šaty a křídla v nouzi z vánočního řetězu a kusu drátu dáte, ale Mikuláš… Čepice, červený plášť, něco bílého nebo červeného pod něj. Vyhodila jsem ze skříně na postel kousky, co by barvou mohly být. Červené šaty – letní a krátké, bílé šaty – letní a krátké, červený župánek – délka ok, docela hřejivý, ale s krajkou, opět Mikuláš pro tatínky.
Jako člověk žijící v 21. století jsem logicky začala googlit hotové kostýmy. Tak jsem našla další erotické nebo drahé nebo nebyly skladem nebo různé kombinace. Navíc jsem to druhý den potřebovala a bylo nedělní odpoledne. Ale jsem bedna, i já si vybavila kamarádku s šicím strojem, doma jsem našla a obětovala snad poslední prostěradlo bez gumičky, přibrala nějaké červené kousky a vyrazila k ní na přepadovku. Přijedu, šicí stroj na stole a velmi znepokojivý výraz ve tváři – nefakčil. Pohostila mě a obě jsme se jej snažily seřídit. Stroj v pokročilém věku údajně tak deset let nešil. Permanentně nám trhal nitě nebo se uzloval. Vlídná slova a mrtě lásky vystřídal slovník chlapů v hospodě a adrenalin na tak vysoké úrovni, že i stroj se umoudřil a začal šít.
Bylo jasné, že to musí být co nejjednodušší, takže jsem převzala koncept základky, něco bílého na spodek a něco červeného na to. Ani jedna z nás není vyučená švadlenka. Já naprostá panna a ona si šití jen tak za mlada lízla, ale zhotovit šaty, trochu problém. Svlékla jsem se do prádla, postavila se doprostřed místnosti a zabalila se do prostěradla. Pak jsme si zapíchaly. Vzala první špendlík a někde nad prsy mi prostěradlo spojila. Postupovala směrem dolů. V zámku zarachotily klíče a do bytu vstoupil chlápek, její přítel, s tím jsem se neznala. Koukal na nás jako na magorky. Pozdravili jsme se a kámoška mu vysvětlila, co tam provádíme. Na neštěstí u garsonky je ztráta soukromí. Došel z práce, poslat na nákup jsme ho nemohly a nechat ho sedět na záchodě také ne. Seděl tam v trenýrkách a koukal střídavě na mě a střídavě na televizi. Příjemné mi to nebylo, ale co jsem mohla dělat, byla jsem návštěva a hlavně jsem byla vděčná. Ale tepláky si dát mohl, iritují mě cizí chlapi v prádle, i toho svého jsem to odnaučovala. První pokus dopadl komicky. Sice oceňuji snahu udělat to co nejužší, ale cupitat krůčky o délce maximálně deset centimetrů za moc nestálo. Klasické pouzdrové šaty vám trochu povolí, 100% bavlna nikoliv. Popíchaná a málem i nůžkami pořezaná jsem tam stála zabalená v prostěradle. Odsouhlasily jsme si, že je to dobré. „Takto vážně chceš jít?“ ozval se po nějaké chvíli její přítel. „Blbé?“ zaskočil mě. „No jako asi ne, ale máš černá tanga, že jo? Jaksi to jde vidět,“ poznamenal jako jediný, který mě viděl z větší vzdálenosti. „Tak je jasné, že pod tím budu mít kalhoty, bych zmrzla,“ oponuji. Následovalo hluboké zamyšlení, proč to vlastně nešpendlíkovala na tričku nebo mikině. Ještě jednoduchá ramínka a příprava na šití byla hotová.
Nejnáročnější fáze byla svlékání. Jednak tam byl cizí chlap, za další se to muselo strašně opatrně, aby se nám to nerozpadlo a ještě píchaly špendlíky. Povedlo se – šaty přežily, striptýz byl. No co, on je taky jen v trenýrkách. Kamarádka byla skutečně šikovná, šití trvalo jen chviličku a docela se nám to podařilo. Ano, ve škole šití by to byla obří koule, trčely z toho nitě, švy, ale bylo to. Ještě něco červeného. Jedno tričko jsem neoblékla, druhého mi bylo líto. Červenou mikinu jsem na sebe taky nedostala, ach ty kozy. Kamarádka vyházela skříň, podobně jako já před pár hodinami, jen ona toho neměla tolik, protože v garsonce řešíte každé tričko. Vytáhla šaty, v podstatě dokonalé barvy, bohužel bez ramínek a bohužel na první pohled malé. Chvilinku jsem se nechala přemlouval, byla jsem přesvědčená, že to prostě neobleču. Uznala jsem, že za zkoušku nedám nic. Jako malá, ruce nad hlavu, rameno co nejvíc k sobě a jdeme na to. Nepovedlo se. „Co spodem?“ padnul nápad. Byla jsem skeptická, přes zadek to nedám, ale tak když už jsme v tom… Nohy k sobě a šaty šly nahoru. Už u stehen to bylo těsné, zadek jsme dali tak do dvou třetin. „Škoda,“ posteskla jsem si. To už vstal jediný chlap v místnosti s ochotou se do toho vložit. Pevně chytil šaty. Nevěděla jsem, co má v plánu. Zabral takovou silou, až jsem se nohama nedotýkala země a musela se ho chytit za ramena, abych nespadla. Kulturista se pozná. Dostali jsme se k pod prsa, ale přes ně, ani za nic. Tak těsné oblečení jsem na sobě nikdy neměla. Milimetr po milimetru jsem se z nich soukala. „Lehni si a drž se,“ řekl její přítel. Nedůvěřivě jsem se položila na válendu, kámoška mě držela za ruce a její chlapík táhnul. Jistě znáte pohádku, kde bába, děda, máma, táta, dcera, synek, vnučka, prasátko, husa a myška táhnou řepu. Bylo to něco podobného. Divím se, že nepřetrhnul mě nebo šaty. Na druhou stranu, změřit si výšku, beztak mám o pár cenťáčků víc. Cítila jsme jistý diskomfort. Šaty mi už obepínaly zadek a hrozilo, že povolí a tahající chlápek udělá jedno, ne-li dvě salta dozadu. Spolu s šaty mi šly ke kotníkům i kalhotky. Ruce mi pevně držela kamarádka a na mé zoufalé volání o přestávku nikdo nebral ohled. V kresleném filmu by to byla zpomalená scéna, tady se to odehrálo během setiny vteřiny. Ve chvíli, kdy šaty povolili a chlápek na jejich druhém konci začal padat na zadek, kamarádka pochopila, že nějak moc usiluji o uvolněné ruky a tak mi ji pustila a já stihla opravdu v poslední setince vteřiny si přichytit alespoň přední část kalhotek na mém klíně, byť zadek už se celý holý dotýkal gauče. Celým tělem se mnou prohnalo teplo, stud se tomu říká.
Upravila jsem se a dál je to docela nezajímavé. Tu mou mikinu jsme na předku rozstřihli a spoj udělali zbytkem prostěradla. Do pravého úhlu s tím jsme ještě udělali jednu část jako kříž. Kříž jsme našili i na zádech. Nechala jsem tam velikou čokoládu a došla domů. Naštěstí mám doma různé barvičky a hobby potřeby, zhotovit čepici nebyl zase takový problém a vousy z vany jsem podlepila papírem. Na nošení nic moc, ale funkci to splnilo. V osudný den jsem měla bílé bolerko, ony „šaty“ a onu mikinu s čepicí a vousy. Pod tím vším termoprádlo, stejně jsem mrzla. Kostým sice připomínal tvorbu prvního stupně základní školy, naštěstí jsme navštívili jen malé děti, které nás z ničeho nepodezíraly. Tak kreativitě zdar a zase někdy.