O (ne)šukání ve výtahu

Zasekla jsem se v práci ve výtahu.  Sama. Čekání na záchranu se trochu protáhlo, mailovou schránku jsem měla zkontrolovanou, sociální sítě zběžně projetý, blogy na amatérech přečtený.

Vyhlídka na toho krásnýho prince, co mě srdnatě svými silnými pažemi vysvobodí z železné klece, abych se mu, předstírajíc vděk, vrhla do náruče, byla stále v nedohlednu.

Nu což, taková Šípková Růženka musela čekat dokonce 100 let.

Někde v hlavě jsem vyhrabala hodně starou vzpomínku na bývalýho kolegu, kterýmu mé mladší, hezčí a divočejší já natolik učarovalo, že si pro sebe kradl tyhle krátký výtahový chvíle aspoň pro pár vášnivých doteků a pusu. A vroucně se modlil, aby se s náma ten výtah aspoň jednou konečně zasekl a my si pracovní dobu zpříjemnili rychlovkou.

Pak na jiného kolegu v jiný práci, na ty letmý nenápadný dotyky u kopírky, pusa u šanonů, o něco vášnivější líbačka za budovou na cigárku a občas po práci nějaké pokračování v autě.

Ještě předtím to byl ...ano, kolega, kterej si tehdy to mladý tele nejen odlovil, nastěhoval, ale dokonce i okroužkoval, protože umělo vařit a v posteli neříkalo ne...

V tu chvíli mi došlo, že v podstatě veškeré moje vztahy v práci začínaly, v posteli pokračovaly a vždycky končily tím,  že jeden ztratil nakonec i to zaměstnání.

Z poněkud neveselýho rozjímání mě nakonec po půl hodině vytrhl skřípavý zvuk plechu. Ano, je tu, můj zachránce! Holýma rukama se značným úsilím konečně odtáhl dveře...no a vůbec mě nemusel pobízet, že můžu utíkat pryč 😄

 Jaké peprné zážitky máte vy? S kolegy, ne s výtahy 😉