Kterak tu Werther potkal Lottu

Jak vše vzniklo. Werther se nechal inspirovat jistou uživatelkou a vyhlásil z recese "soutěž". (Pro zájemce viz jeden z mých minulých blogů.) Která dáma pozná, z jaké skladby je partitura, z níž je ukázka v profilové fotografii, vyhrává jeho společnost na půl dne. S tím, že jí bude uvařena turecká káva a ostatní podle (Wertherovy) nálady. Překvapivá výherkyně si výhru nepřekvapivě nepřevzala. Ukázka následně byla vyměněna za jinou a spuštěno neoficiální druhé kolo...
A tu napsala Ona. Lotta. Závěrečnou část Rachmaninovových Zvonů (podle stejnojmenné básně E.A.Poea) poznala na první pokus. Započala se konverzace. Nejprve na hudební témata, posléze na všelijaká jiná. Lotta má muže, pro něhož je (dle svých vlastních slov) kusem nábytku. Dvě děti - největší radost. A milence z řad Amatérů, o němž dohromady nic neví a vědět víc nechce, jde tu jen o jediné. Nicméně měnit nic nemíní. Nu dobrá. Nicméně konverzace plyne, témata se nacházejí sama, propsané hodiny a večery přibývají. V konverzaci se objeví tu a tam erotická témata, aby lehce zalechtala... Ovšem často zní jména jako Šostakovič, Poulenc, Schnittke, Ešpaj, Čajkovskij (ne Petr Iljič)... Vzájemné nejen hudební obohacování, ale i vědomí, že tam kdesi na druhé straně sedí někdo přinejmenším duševně blízký. Lottě se zřejmě kdosi výrazně podepsal na sebevědomí, má sklony k sebeshazování, sebepodceňování - ukáže se později, že zcela zbytečně. Přesto je Wertherovi ne zcela v souladu s jeho vůlí jasné, že taková duše se potkává jednou za čtvrtstoletí. Slovo tedy dá slovo a je domluveno setkání spojené s koncertem v Rudolfinu. A Werther si tak pro sebe říká - proč vlastně? Začínají si vzájemně posílat střídavě písničky na dobrou noc. Lotta má pro jejich výběr mimořádný cit. Po většině z nich má Werther slzy v očích, ač tento žánr nikdy dříve nevyhledával. Obzory se rozšiřují, myšlenky na trávení více času s Lottou (bez rozbíjení rodiny!, důležitá poznámka), se objevují čím dál více a snění je čím dál konkrétnější... Lotta se svěřuje, že trpí vadou řeči. Co na tom? Proběhne i výměna několika fotografií, na nichž není mnoho vidět.
Nastává den před schůzkou. Neděle. Domlouvají se podrobnosti, vyměňují telefonní čísla. Lotta se trochu neočekávaně zeptá, jaké si má vzít šaty, punčochy jaké barvy, na jakou barvu si nalakovat nehty... Pročpak se asi ptá? Werther se škrábe za ušima... A na setkání se těší jako už mnoho let ne - ač si tyhle myšlenky, s ohledem na výše uvedené skutečnosti, zakazoval... Lotta přece nic měnit nechce, nebo snad...?
Osudné pondělí nastalo. Werther odpoledne vyráží z plzeňské lékárny rovnou ku Praze. Lehce nervózní. Po příjezdu se převleče do společenského, deodorant s vůní po hnijících pomerančích raději narychlo zamění za jiný. Následuje zapsání pravidelných denních meteorologických pozorování, tentokráte s několikerým přepsáním se a roztřeseným písmem. A následně se přesune na domluvené místo před jednou známou pražskou kavárnou.
Lotta po chvíli přichází. Místo "ošklivého káčátka" se objeví krásná štíhlá žena s poněkud plachým úsměvem, občas klopící oči. Křehká, něžná víla... Onou "vadou řeči" je občasné zadrhávání a na kráse jí spíš přidává, než ubírá. Následuje příjemné posezení a povídání v kavárně, předání dárku Lottě (výběr skladeb s ohledem na adresátku), procházka cestou k Rudolfinu. Setkání s protagonisty koncertu a koncert samotný. A zde musí Werther přiznat, že ač milovník a znalec hudby, koncert téměř nevnímal. Zato vnímal ono krásné stvoření, které sedělo vpravo od něj. Kolikrát ji už už vzal za ruku, letmo pohladil - ale vždy stáhl ruku raději zpět... Natož aby se pokusil dotknout se těch hebkých paží a krásných nožek. Následně mu Lotta pošeptala, že jedna z houslistek v orchestru nenosí podprsenku. A Werther? Začal si pokládat otázku, zda ji má Lotta... Odpověď nenašel. Třeba se ji ještě dozví.
Po koncertě rychlé rozloučení, doma čekají děti, což je tedy pochopitelné... Polibek na tvář, po němž Werther málem spadne pod projíždějící tramvaj. Poděkování za krásný večer. Pak několik dalších dní komunikace ve stejném duchu jako před koncertem... Werther, který není dobrým diplomatem, vyloží karty na stůl a navrhne další setkání. A pak - vše stejné jako v předchozích případech...
Ne, Werther svůj stín opět nepřekročil. Nepoučitelný, nekonečný blbec... S každým dalším podobným pokusem házející neomylně hrst hlíny na svoji rakev. Ženám nerozumí, ani světu kolem sebe, do něhož nepatří a který nikdy nebyl jeho světem. A je opět na začátku...
Ne, zastřelit se nepůjde. Při jeho štěstí a šikovnosti by mu maximálně odražená kulka ustřelila koule. Škoda kalhot... Bude tedy v tomto cizím světě existovat tak dlouho, dokud musí... A dokud se zubatá nesmiluje.
Kondolencí a finančních sbírek netřeba. Spíš rány pěstí...

PS: Mnohé amatérky se tu svěřují, že v podobných situacích je muži přemlouvají, ať jim aspoň jednou někde v autě vykouří péro anebo nabízejí, že jim ji aspoň vylížou. Werther by prosil o obyčejnou pusu...

PPS: Lotto, odpusť.