Indiánské léto

„I love you the best better than all the rest“

Letos v létě jsem potřebovala ochutnat a vychutnat úplně všechno. Vanilkovou zmrzlinu a horký kafe, vodu v řece i plameny ohně rozdělaného večer v lese pod skálou. Líně pádlovat i pořádně dupat do pedálů do prudkýho kopce. Mastit karty a poslouchat muziku vleže na trávě s očima upřenýma do nebe. Projít se přes Třístoličník na Plechý a pak se v Nový Peci při čekání na vlak opít jedním pivem. Schovávat se před horkem v kanceláři a v noci větrat, aby se to horko dalo aspoň trochu přežít. Poslouchat všechny zvuky města a užívat si teplo vydechující z chladnoucích ulic. Tolik mi toho uteklo, tolik jsem toho promeškala a teď mám pocit, že to chci všechno.

Konečně jsem vybloudila z toho šílenýho zrcadlovýho bludiště svý duše a konečně mám kapacitu vnímat svět venku. Možná znáte ten pocit, když vám zubař konečně spraví zubním kazem prožranou osmičku a vy se konečně vyspíte a můžete vnímat svět bez bolesti. A najednou máte pocit, že vám ze zad spadnul neskutečně těžkej batoh, koukáte okolo sebe, jak je ten svět krásnej a barevnej, sluníčko nepíchá, ale jenom tak příjemně hřeje, ptáci řvou a kytky voní. A zároveň s tím vidíte, kolik jste toho promeškali, kolik jste toho mohli za tu bolavou dobu zažít, kolika věcem jste se mohli věnovat a co všechno jste mohli vybudovat, mít na to sílu.

Přemýšlím, proč mě to všechno tak hrozně sejmulo, proč mi v jeden okamžik v životě zhasla všechna světla, proč jsem jako Šípková Růženka zaspala tak dlouhou dobu, že jsem si ani nevšimla, jak moc se lidi okolo mě změnili, jak moji rodiče za tu dobu zestárli. A ať nad tím přemýšlím z které strany chci, odpověď je pořád stejná. Milovala jsem nesprávné lidi víc než sebe. Ta uplynulá doba hibernace mě v životě vyšla docela draho, tak nějak mě pořád štve, proč pořád musím hledat a objevovat, jak mám vlastně žít. Nechápu to, proč mi to nejde přirozeně jako jiným lidem. Vychodí školu, najdou si práci, partnera, založí rodinu, postaví dům a zasadí strom, prostě ví. Obyčejné žití je jedna z věcí, které by měly být natolik jednoduché, aby je uměl každý. A přesto pořád tolik z nás neví, jak na to. Vím, že to nevymyslím, a že mi ty roky už nikdy nikdo nevrátí.

Jdu do let, které by měly být tím pomyslným létem mého života, kdy by měly pomalu začít zrát plody toho, co jsem doteď zasela. A já doufám, že ta úroda nebude tak špatná navzdory občasnému tápání a chvílím, kdy jsem byla ráda, že dýchám. A mám ještě jedno jediné přání. Přeji si, aby mě tahle černota už nikdy v životě nedostihla, aby na mě byla všechna ta deprese už na věky věkův krátká, aby mi už nikdy v životě nezhaslo světlo a neztichl tep, aby mi už nikdy nikdo v životě nestál za všechno to trápení a tápání, abych sama sebe vždycky milovala „the best, better than all the rest“.