Bejt vděčnej je fajn

Toto místo, všechny ty internety a chytré aplikace nás spojují se světem. Místo, abychom balili holky na diskotékách, nebo aby se ony holky fintily pro nás a honily nás po mezích za vesnicí, kontrolují chytré telefony, na amatérech odepisují na vzkazy a stěžují si on-line, že nemají tak úžasnej život, jako ti, kteří na to pečou a on-line nejsou.

Amatéři, to je vskutku mazec. Nová přihlašovací stránka. To je ale paráda! Což do toho, že padáme na hubu, že ve světě mimo amatéry vypadáme jako oživlé mrtvoly? Nic. Je nám to fuk. Štípneme se do tváří a šílíme dál v tom bujarém internetovém veselí.

Realita nás všech je síť, stejně jako opakované upadání do divnejch polospánků ve skálopevném přesvědčení, že je to to jediné a správné.

Rozjásané zprávy o tom, jak jsme dostali prudiče na kolena, jak jsme odrovnali nepřítele, vzkazy v krutopřísně tajné potrubní poště nám dodávají onen pomíjivý pocit uvědomění si, jak jsme skvělí.

No ty vole!

Uleháme s pravačkami v klínech, z ulepených rtů stíráme nakyslý drink pochybné rozkoše a v komických kreacích virtuálna upadáme do opakovaného bezvědomí. Že s námi někde někdo někde žije a ztrácíme ho, máme u zadků stejně jako to, že jsme mohli být u zrodu úplně jiných, reálných příběhů, protože promrdat čas na amatérech je přece to nejlepší.

Ano, máme možnost volby, máme autonomii i svobodu, máme možnost určit si směr svého života. To nezpochybňuji, ale je ta pravá spokojenost právě tady?

Odpověď není jednoduchá. Je tu mnoho možností, jak se realizovat, ale čím více těchto možností je, tím větší je také pravděpodobnost, že budeme litovat a že nás budou pronásledovat čím dál silnější stíny pochybností.

Už nebudeme šukat za kulturákama, už nebudeme balit holky na sexy těla, intelekt, na dobrou duši, paňáka skotský, či vhodné slovo. Jsme paralyzováni. Paralyzováni virtuální diktaturou, domněnkami, virtuálním ukájením a to nám nedovolí plánovat onen dávno ztracený, obyčejný všední den.

Ženy si tu posadí své vysněné virtuální panáky do virtuálních škatulí, kliknou na virtuální přátelství a doufají, že ten muž na druhé straně bude jen jejich. No nebude, nebude, nebude. Většinou nebude.

To samé u mužů, protože by byl vskutku skandál, kdyby těm našim ženským idolům za těch několik dnů, měsíců, nebo let, co tu nebudem na fotce v galerii třeba vybledla kunda, že?

Červi si tu cpou břicha. Žerou naděje. Jsou nás plní.

Mozkožrouti zaveleli!


Internety jsou dobří sluhové i špatní páni. Je dobré pány měnit, mít odvahu i koule dát na frak jejich vyextrahovaným emocím.

Nedávno mi řekla kamarádka tato slova: "Dobře, že jsi šel včera tak brzo domů. Záviděla jsem ti. Celý večer jsem měla nos oteklej jak bambuli, pořád jsem tam na amatérech čmuchala a byla to zase naprostá katastrofa. Bylo tam vedro k padnutí, zase hlava na hlavě, takže jsem byla ráda za všechny ty ukořistěné minuty, kdy se mi vybil mobil a vypadával proud."

A o tom to je.

Honit se virtuálními představami v přesvědčení, že nás naplní, je nesmysl a přelud.

Bejt vděčnej je fajn.