Pomoc 🐈

Vkládám tedy své naděje do druhého. Zvoní. „No co je?“ ozve se. Chápu to nadšení, kdy vás nějaká pepinda tahá z vyhřátého pelechu jen proto, že je úplná blbka a vybije si baterku. Zoufalý tón v hlasu nemusím hrát. Jsem prostě zoufalá. Přijel během chvilky. Jeho pohled mluvil za vše. „No jo, no“ konstatoval. Chtěla jsem být vtipná, ale pud sebezáchovy mi velel držet pusu a baterku. Po několika oživovacích pokusech byl pacient stále mrtev. „Hele, tady máš klíče od auta, jeď si do práce a já s tím tvým něco udělám“. Zázraky se dějí, díky kámo. co na tom bude. Znovu se pokouším nastartovat auto. Nic. To by se musel stát zázrak, aby se rozsvítily kontrolky a ozval se zvuk motoru. Zázrak se nekoná. Je mrazivé pondělí, tma tmoucí a mě čeká cesta do práce. Poslední pokus. Sakra, ani kouzelné slovíčko „prosím“ nefunguje. Čekat, že se u nás na konci vesnice, kde už ani lišky nepřejí dobrou noc, protože není komu objeví člověk, nejlépe chlap a vyřeší mojí situaci nemělo cenu. Projíždím adresář a hledám vhodnou kombinaci. Chlap, v dostřelu, s chladnou hlavou a s trochou pochopení. Napadají mě dva. První pokus. „Účastník není dostupný“ hlásí paní, kterou můj problém vůbec nezajímá. Paradoxně jsem naštvaná na ní a ne na účastníka, který má ještě půlnoc a je mu znemožněno vykonat dobrý skutek