Kdysi, v době mého mládí, jsem byl na Barče na koncertu dnešních metalových legend. Kapely radši neuvedu, aby to nebylo bráno jako reklama. S kámošema jsme si dali po skončení sraz o půlnoci, že potom pojedeme domů. Ale znáte to, tady se zakecáte, tady vás vcucne hospoda a pak pospícháte, aby kámoši nečekali.
Jak tak jdu svižným motajícím se krokem na místo srazu, vidím slečnu v minisukni postávající v podloubí.
"Slečno, prosím vás, nevíte kolik je hodin?"
"Pod kilo nejdu, gumu mám."
Se smíchem jsem jí řekl, že šukat nechci, ať mi jenom řekne kolik je hodin. Odpověděla, že za deset dvanáct a ať jí neotravuju.
A teď si říkám, že to je pořádný nepoměr. Chleba tenkrát stál čtyři koruny, máslo deset, litr mléka byl za dvě koruny. V dnešní době se holky nabízí za dva tisíce a žádná hitparáda to vizuálně není. Takže zdražily dvacetinásobně oproti tehdejší době, přitom máslo dvě stovky nestojí a chleba za osmdesát korun není ani náhodou. A krávy taky nedojí mléko v cenách smetany.
Takže, nemáme se vlastně dobře? Neměli bysme za všechno platit jednou tolik?
Nebo by holky měly srovnat poměr cen tehdy a teď a zlevnit?