Lovná zvěř...

Čekám na prázdném parkovišti před továrnou na kraji města.
V šeru dvou poblikávajících lamp je vidět několik prázdných aut a osamocenou autobusovou zastávku. Kolem je hrobové ticho, jen opatrní cvrčci se občas nesměle ozvou. Procházím se na smluveném místě, volném prostranství mezi tovární budovou, plotem a hustým křovím. Poslouchám klapot svých podpatků, který se nese tichem. Chvíli si užívám vzrušující pocit z toho, jak se jen v silonkách, elastické minisukni a černém body pod krátkým pláštíkem procházím venku. Představa blížící se domluvené akce, kdy má dojet klient s chutí si mne opřít o auto, osahávat a pak se nechat vykouřit mne příjemně vzrušuje, ale zároveň trochu zneklidňuje. Tentokrát je vybrané místo přeci jen docela odlehlé a až příliš tiché...
Klient nabírá zpoždění i když potvrzoval, že je na cestě a má dojezd 10 min. Teď nereaguje a nikde nikdo. Začínám být nervózní a opatrně se porozhlížím po okolí, kam by se dalo případně schovat či utéct. Vybrané místo setkání se náhle začíná jevit jako šikovná past, ze které není jednoduchého rychlého úniku. Okolní ticho pocitu bezpeční moc nedodává..
Po 15ti minutách stále nervóznějšího čekání se stahuji do ústraní ve stínu křovin a zkouším znova kontaktovat klienta. Nereaguje. Naštvaně přemýšlím co dál, když už jsem v plné parádě nachystaný na zajímavý noční zážitek, předchozí vzrušení již dávno ustoupilo směsi obav a naštvání. Najednou se klient ozývá s omluvami a s tím, že už jede. Překvapuje mne jak vyzvídá, kde přesně stojím, jestli opravdu jsem tam, kde mám být a naviguje mne, kde přesně mám stát. Jen potvrzuji, a popisuji budovu na kterou se koukám. Jsem rozhodnutý dát tomu ještě pár minut a odejít. Pocit nejistoty a nedůvěry ve mne sílí..
Nic se opět neděje a klient dalších skoro 10 minut nekomunikuje, začínám si myslet, že to je opravdu celé jen blbý vtip a chystám se vyjít ze stínu směrem ke svému autu. V tu chvíli se vyřítí ze tmy parkoviště, v plné rychlosti, dvě auta se zapnutými dálkovými světly a bleskově dojedou ke smluvenému místu kde mám stát. Vidím, jak jedno auto objíždí celý ohraničený prostor a světly prohledává okolí, zatímco druhé stojí na začátku celého plácku a osvětluje jej tak, aby se nikdo nemohl nikde schovat - jen taktak se stihnu skrčit, aby mne světlo nezasáhlo. Ani nedýchám. Cítím se v tu chvíli jak lovná zvěř...
Auta zastaví a zůstávají chvíli s puštěnými motory na místě, v obou sedí muži a píší něco na mobily. Ve stejnou chvíli přichází vzkaz od klienta, který se opět ujišťuje, jestli jsem opravdu tam, kde mám být. Naštěstí mám telefon jen na vibrace tak mne zvuk příchozí zprávy neprozradil. Ptá se kde jsem, že tam je za chvíli. Odepisuji že jsem již odešel, když tak dlouho nejel. Návrat zpět, ke kterému mne prosí, odmítám a tiše čekám co bude dál...
Jedno auto po chvíli odjíždí pryč, druhé zhasíná světla a muž v něm dál datluje na telefonu. Chvíli mne zkouší ukecat k návratu na místo, že opravdu "dojede", ale sám si vyvrací co psal chvíli před tím. Po chvíli toho nechá, startuje a odjíždí...
Ještě pěkných pár minut jen tak tiše klečím ve tmě a čekám, než se odhodlám rychle přejít ke svému autu a co nejrychleji zmizet z tohoto podivného místa..

Přemýšlím jestli to byla náhoda, ochranka, a nebo nějaká "past" podvodného profilu tady na Amaterech...?