˃|˂ Vánice ˃|˂ Jiný konec - na přání ˃|˂

Úvodem: Tato povídka je vlastně jinou verzí dokončení povídky "Vánice", kterou naleznete v našich povídkách, nebo na linku:
https://www.amateri.com/cs/povidky/12357/vanice-soutezni
K sepsání nového závěru mě inspiroval vzkaz od nicka ZUZU83, kterému tímto děkuji za reakci i inspiraci. Nakonec, i mě samotnému se nové zakončení příběhu "Vánice" líbí víc. Ještě jednou díky.

Probudil jsem se, když slunce začalo stoupat nad vrcholky stromů nedalekého lesa. Nadzdvihl jsem se, opřel o loket a pohlédl na Dášu, zda už je také vzhůru. Dáša ležela na své půlce postele, přikrytá svou dekou, ale jen do půli těla. Vystavovala mi tak svá ňadra na obdiv. Oči měla zavřené. Ještě spala. Zhluboka jsem se nadechl, vydechl, usmál se a prohlížel si její prsa. Krásná, veliká, s bradavkami jak lískový oříšek. Svůdná jako tenkrát, když jsem se jí díval do výstřihu noční košilky. Posadil jsem se na okraj postele, natáhl pro své oblečení a co nejtišeji, abych Dášu nevzbudil, se začal oblékat. Bylo ještě brzy. Když už jsem byl oblečený a chystal se z pokoje odejít na snídani, podíval jsem se ještě na Dášu ležící v posteli. Dáša náhle otevřela oči. Naše pohledy se setkaly. Uvědomila, že je zpola odkrytá, že má obnažená ňadra. Přikryla se. Usmál jsem se na ni. „Počkám dole v restauraci.“ Odešel jsem.

Cestou do restaurace, která vedla dlouhou chodbou zakončenou schodištěm, po kterém se muselo sejít o patro níž, do přízemí, jsem myslel na uplynulou noc. Na to, jak jsem Dášu hladil po prsou, líbal její klín, jak mě pak ona hladila svými ňadry, jak jsme se milovali. Byla to milá vzpomínka na krásný sen, který se mi tu noc zdál. Na noc, kdy dva dobří přátelé neplánovaně a nečekaně skončili nazí v jedné posteli. Každý však na své polovině, pod svou dekou. Byl jsem rád, že to byl jen sen. Že po té, co jsem nahý vklouzl pod svou deku, si s Dášou popřál dobrou noc, zhasl rozsvícenou lampičku a šli spát. Teď bych měl asi provinilý pocit, výčitky, že jsem se miloval s jinou ženou. Cítil jsem, že bych to Sandře nemohl udělat, i když říká, že by jí nevadilo kdybych si pro milování našel kamarádku, když ona nyní nemá chuť a já celibátem trpím. Byl by to však z její strany pouhý ústupek, aby mi dopřála to, co ona teď nemůže. Nemyslím si, že by byla doopravdy rozhodnutá dělit se o mě s jinou ženou. Určitě by jí to mrzelo. Měl jsem ze sebe radost. Náhodné příležitosti jsem se ani nepokusil využít.

Došel jsem do restaurace boudy, kde jsme nocovali. Nalil si šálek kávy, z připraveného švédského stolu nabral něco k snědku a usadil se u malého stolku s překrásným výhledem na zasněženou pláň s Černou horou v pozadí. Dáša dorazila o něco později. „Ahoj, jak se Ti spalo Dášo?“ ptám se. „Hmm… Dobře. A Tobě?“oplatila mi otázku. „Také dobře. Jen jsem měl divoké sny.“ odpověděl jsem a uchechtával se. „A jaké?“ vyptávala se Dáša zvědavě. „Noóó,“zarděl jsem se, „celá ta situace...“ rozpačitě jsem soukal ze sebe, „jak jsme oba nazí, spali vedle sebe, na jedné posteli, mi nějak vlezla do hlavy a mě se zdálo, že jsme nešli hned spát, ale že jsme se…“ teď jsem se trošku styděl, „tento…“ „Milovali?“ dokončila Dáša. „Ehm… Jo, milovali.“ přitakal jsem. Dáša se rozesmála. „Richarde,“pronesla přísně. „No… Já vím, já vím, ale byl to jen sen.“ pronesl jsem omluvně. Dáša se přestala na mě dívat káravě, ve tváři se jí objevil výraz zvědavosti. „A… co jsme v tom snu dělali?“ „Tebe to vážně zajímá Dášo?“ „Zajímá, když to bylo o mě. Povídej.“ A tak jsem Dáše svůj sen odvyprávěl. Poslouchala s napětím. Občas se červenala. Jindy vypadala zamyšleně. „Ale byl to jen sen.“ dokončil jsem vyprávění. „Hmm…, ale hezký, romantický.“ zhodnotila Dáša mé vyprávění. „Jestli jsi ale Richarde takový milovník i mimo sny…“ dodala Dáša, podívala se na mě a očima se zasněně zahleděla do stropu. Dělala si ze mě legraci. Inu, co bych asi tak mohl čekat. Usmál jsem se. „Tak to by ti musela poreferovat Sandra.“ odpověděl jsem. „Ale raději se jí na to neptej, mohla by si myslet něco…“ „Něco jako, že vyzvídám, jaký jsi milovník, abych Tě pak třeba svedla?“ skočila mi Dáša do řeči. „Jo, něco takového“ přisvědčil jsem. „No, za předpokladu, že bys takovým milovníkem skutečně byl, asi by to stálo za to. Karel se už k ničemu moc nemá…“ Dáša přerušila své povídání, zamyslela se, pak pokračovala, „ale Sandře bych ublížit nechtěla. To ne. Je moc fajn, mám ji ráda.“ opět se zamyslela. „Leda by se k nám přidala, aby z toho taky něco měla.“ dodala Dáša popichovačně. Jasně, provokuje, říkám si v duchu. To je celá Dáša. Ale je to vlastně zábavné, takhle plkat. „Hmm, to je zajímavá úvaha Dášo.“ povídám, rozhodnutý v téhle uvolněné konverzaci pokračovat. „Ale nemyslíš, že by to Karlovi přeci jen mohlo vadit a být líto,? Že já si užívám se dvěma ženami a on nic?“ Dáša se usmála, „ To je fakt. Říkat může leccos o tom, co by mi dopřál, ale myslí to doopravdy vážně?“ dopověděla a tvář jí poněkud zvážněla. „Hmm…“ prolomil jsem chvilku ticha „Tak to bychom Karla museli přizvali do party...“ povídám rozhodným avšak teatrálním tónem „Jasně, třeba by si nakonec se Sandrou rozuměli?“ vstoupila mi se smíchem do řeči Dáša. „To jako výměna manželek? Jo?“ reagoval jsem a začal se smát také. Byla to sice jen taková legrace, ale když jsme se přestali smát, dívali jsme se dlouze na sebe. Mlčeli jsme. Hleděli jsme si do očí a četli v nich, že nás ta myšlenka zaujala, že by to nemusel být špatný nápad - já, ona, Sandra, Karel. Nicméně, oba jsme se tu věc báli říct nahlas. „Měli by jsme vyrazit, už je skoro devět.“ prolomil jsem ticho. „Ano, máš pravdu Richarde, měli bychom jet.“ Vstali jsme od stolu a mlčky šli pro své běžky.